Milá redakce...

ani nevím, kde jsem slyšela, že "HOLKY PŘECE NEPLÁČOU", snad jsem si to jen utvořila ve své hlavě.

Této věty jsem se držela zuby nehty. Když se něco stalo, nebo jsem se rozešla, vždy jsem plakala potají a málo, abych neměla opuchlé oči a někdo to na mně nepoznal...

Sestra mě vždycky obdivovala, že nebrečím.

Vždy jsem ale ty slzy zadržovala a pak se mi podařilo na to trápení zapomenout... ale nebylo to moc dobré. Všechno to negativní se ve mně hromadilo, a pak někdy stačilo málo a já vybouchla, ale ne pláčem, ale tím, že jsem po někom začala řvát kvůli malé prkotině.

Nikdy mě nikdo neviděl plakat..

Představa, že se před někým rozbrečím, byla pro mne strašná. To ponížení, že jsem nezvládla kontrolu nad situací...

Pár slz mi ukáplo, ale vždy jsem hrdě zvedla hlavu, utřela tu jednu slzu a řekla si, že holky nepláčou. Vždy jsem se nad situaci povznesla. Byla jsem nad ní. Nesnesla jsem, aby mne někdo utěšoval.

Asi po 19. roce mého života jsem se změnila.

I když se i teď cítím hloupě, když před někým brečím, klidně ty slzy nechám padat jako hrachy. Je to taková úleva.

Hodně mě mrzí, že jsem před nikým neplakala, a ještě víc mne mrzí, že neumím někoho, kdo pláče, utěšit... a to možná proto, že já sama jsem nebyla nikdy utěšována.

Jana


Milá Jano,
pokud někdo ve Vaší přítomnosti pláče, stačí jej obejmout. Slova v takovou chvíli nejsou potřebná. Jsem ale opravdu ráda, že jste vyměnila rozčilování za slzy. A věřte mi, plakat před někým, to každému přijde trochu hloupé ;-).

A co slzy od smíchu? Přece nemusíme být dnes jen smutní. Pošlete nám historku, díky které se vám ještě dnes, když ji někomu vyprávíte, samým smíchem objeví v očích slzy!  

                                                           redakce@zena-in.cz

Reklama