Když otěhotníte, začne k vám z nejbližšího okolí proudit neměnná řada stále se opakujících dotazů. V kolikátém jsi, bylo ti špatně, už kope, už máte kočárek?

Jde o takzvané „oťukávací” otázky, než tazatel přejde k té kardinální, kterou pak položí se zvláštním leskem v oku a důrazem na páté slabice: Už víte, co TO bude?

„Nelžete! Určitě víte a nechcete to říct,” osočila nás tuhle zcela neprávem Stvořitelova pramáti. A tak jen krčíme rameny, ale okolí je neoblomné: „To už přece musíte vědět, moje kámoška/neteř/sestřenice už to věděla… a necháte si to teda říct?!” A tak pořád dokola.

Tiše si nadávám, že jsme hned zkraje nezvolili variantu „překvapení”, a byl by klid. Jenže i tak se nevyhneme zástupům věštců a stoprocentních tipů (koneckonců kdo by si netipl při tak slušném poměru 50:50), které se k vám hrnou bez vyžádání a s dostatečným zdůrazněním magických schopností hodných starověkého orákula, navíc vyfutrovaných desítkami správných tipů z minulosti.

AdélaNo jo no, kolem pohlaví se zkrátka točí svět. A ne že bychom my se Stvořitelem na tohle téma také nenarazili. „Na holku se budu těšit stejně jako na kluka,” řekl doslova. Celkem se mi ulevilo, že máme na kauzu Pan Miminko stejný názor, přestože jsme jeho pracovní pojmenování nezvolili úplně neutrálně (Slečna Miminko byla pohotově připravena v záloze).

A tak i mě jednoho dne po této ze všech stran proudící „pohlavní” masáži přemohla zvědavost. Po povinném ultrazvuku na konci pátého měsíce, kdy mi můj ošetřující lékař sdělil, že „pytlík tam nevidí, což ale vůbec nic nemusí znamenat a příště se snad dozvíme víc,” mi celá ta záležitost začala notně vrtat hlavou. Takže je to asi holka? Nebo má doktor jen slabej ultrazvuk?

Navíc všetečné otázky neustávaly. Spíš naopak, epidemie předpovědí a vyptávání pronikla až do sídla mého zaměstnavatele a neblaze poznamenala pracovní morálku jinak výhradně na práci soustředěných kolegů. V narychlo vytvořeném banku se začaly hromadit stokoruny a našeho místního psychotronika zachvátila křeč pravé ruky z neustálé tvorby automatických kreseb, které měly dát uspokojivou odpověď na kruciální otázku.


ultrazvuk, ilustrační fotoDost! Řekla jsem si a vytočila číslo věhlasné pražské porodnice, která disponuje tak detailním ultrazvukem a tak zkušenými ultrazvukáři, že jako jediná mohla napomoci vyřešit nastalou takřka paniku.

A svých sedmi stokorun za vyšetření rozhodně nelituji. Pak už stačila jen jedna hromadná textovka a je klid… Pár potěšených reakcí, pár gratulací, a ticho po pěšině. Žádné otazníky. Tedy do doby, než začnu přenášet, předpokládám. Pak se to zřejmě omezí jen na dvě písmena: Už?

Jo a... bude to kluk. ;)

Přečtěte si předcházející díly:

I. Opravdu těhotná
II. Konec večírku

Reklama