V lednici se permanentně chladilo pivo a dostat mužského někam mimo dosah bytu ve chvíli, kdy zazněla znělka šampionátu, bylo stejně marné, jako vysvětlovat tchýni, že v neděli k ní nebudeme chodit na oběd, protože chceme zůstat doma. Výsledek je takový, že neděli co neděli chodíme pravidelně na oběd k tchýni a v době důležitých hokejových zápasů jsme s miláčkem nehnuly.
Ano, je to tak, milé dámy. Mohly jsme si najednou jít, kam jsme chtěly, pokud jsme ovšem nenutily manžílka, druha, otce či bratra, aby nás doprovodil. Mohly jsme si dělat, co jsme chtěly, pokud jsme ovšem u toho nedělaly hluk, abychom nerušily, mohly jsme si dělat, co jsme uznaly za vhodné, pokud jsme náhodou nechtěly svévolně přepnout na jiný televizní program než ten, kde se mluvilo o hokeji ve všech pádech.

Nutno dodat, že v některých rodinách se fandilo kolektivně. Kolektivně ovšem neznamená, že se držely palce pouze jednomu týmu. "Já osobně, když mě mužskej vytočí, tak naschvál fandím tomu druhému týmu, a je mi celkem jedno, kdo to je, i kdyby to pokaždý měl být jiný celek," prozradila kolegyně v práci.

"Ideální samozřejmě je, když ten můj mančaft, pokud se tomu tak dá v hokeji říkat, vyhrával. To pak u nás doma bylo hodně živo. Děti, ty se obvykle rozdělily spravedlivě mezi nás, kluk fandil s tátou a dcera ze solidarity se mnou. Nebrali jsme to zas tak moc vážně, abychom na sebe kvůli tomu tři dny nemluvili, ale jiskry lítaly, to ano. Mělo to výhodu, že jsme tím někdy vyventilovali i dlouhodobé napětí, které se v nás z nejrůznějších důvodů střádalo, jindy to byla skvělá milostná předehra. Všem propříště vřele doporučuji, ať už to berou tak či onak."

A přidala také radu, že si prohru svého celku nemáme nikdy brát příliš osobně. "Už proto, že jsme hokejový tým ani jednou netrénovaly, takže za to až takovou zodpovědnost neneseme a neponeseme," vysvětlila s úsměvem.

Pravda je, že ono společné fandění hokeji má něco do sebe. Rodina má v době šampionátu svůj pevný řád a běda, když ho někdo poruší. A říkejte si co chcete, vztahy v rodině to utuží. Už proto, že i když každý držíte palce někomu jinému, tak vlastně všichni děláte totéž. A je to taky perfektní příležitost, jak se soustředit na to, co se odehrává mimo náš byt, na ledě. A tudíž můžeme zapomenout na každodenní ubíjející starosti a povinnosti, které stejně často nejsou v tu chvíli řešitelné.  Škoda jen, že už je to za námi... 

Reklama