Reklama

...řeknou zkušení „domácí“ restaurátoři, kterých není mezi chalupáři a milovníky starého nábytku málo. Hrdě se hlásím mezi ně. Zvláště mám slabost pro „babičkovské“ kredence, skříně, moučnice a podobné kousky z měkkého smrkového dřeva.

skVětšinou pocházejí z dvacátých let minulého století. Jenomže jak už to chodí, tenkrát si na čistotu přírodního dřeva moc nepotrpěli. Bylo sukovité, barevně nezajímavé a hlavně vypadalo chudě. Tak ho všelijak upravovali, aby působilo ušlechtileji. Buď ho natírali, nebo fládrovali. Fládr jim propůjčoval podobu vzácných dřev nebo intarzií, na které dřív lidé neměli peníze.

A právě fládr je pěkně tvrdým oříškem. Doslova a do písmene. Pod barvou je dřevo ošetřené podkladovým  šepsem, který houževnatě odolává běžným barvožroutům. Dá se sice odstranit v louhové lázni, ale to obnáší odvézt nábytek do specializované firmy, zaplatit nemalé peníze, čekat a pak si ho zase odvézt. A na to nemám trpělivost, chci všechno hned, a navíc mě hra na restaurátora baví.

Tak jsem se do toho pustila sama. Koneckonců, takových skříní, kredencí a komod jsem odbarvila už spousty a radost z výsledku určitě stála za to.

Koupila jsem vodou smyvatelný odstraňovač starých nátěrů, se kterým mám bohaté zkušenosti.

Nejprve jsem se dala do prosklené kuchyňské skříňky. Tam těch ploch tolik není, alespoň si to vyzkouším. Vytáhla jsem skříňku ven a natřela ji barvožroutem. Nechala ho pěkně působit, a když se zdálo, že barva povolila, smyla jsem ji hadicí. Což o to, fládr šel jedna báseň, ale působení odstraňovače nátěrů se zakouslo na šepsovém podkladě. A do háje! Chytrolíni měli pravdu, že to mám nechat odborně vylouhovat.

skrin

Ale přece to nevzdám! Natřela jsem další vrstvu a nechala působit ještě déle. Trpělivost růže přináší, a na některých místech se začalo konečně objevovat dřevo. Krásné, žluťoučké, bez suků a tmelů. Už jsem viděla, jak skříňku za víkend „zmáknu“. Ale bohužel, boj s fládrem je běh na dlouhou trať a musela jsem to odložit na příště.

 V týdnu jsem si koupila časopis o bydlení a narazila na článek o patinovaném nábytku. A tam opěvovali právě onu nedokonalost. Trochu prosvítajícího dřeva, trochu barvy, otlučené rohy. Přiznám se, že mě pěkně zviklali. Mám to tak nechat?