Žijeme v soutěživém světě. Bailando, Ber nebo neber, 5 proti 5… stačí pustit televizi, a hned se ocitneme uprostřed bitvy. A to nemluvíme o Superstar, Miss a protimiss, Vyvolených a Velkých bratrech. Radují se z toho hlavně obchodníci - televizní soutěže patří mezi pořady s největší sledovaností a reklama vhodně umístěná těsně před závěrečné slzy štěstí nemůže zklamat.

Po desetiletích, kdy jsme si spokojeně bahnily ve vnucené rovnosti, snažily se nějak přečkat pracovní dobu a porovnávaly tak jedině vzory na svetrech, k nám vtrhl dravý svět, v němž se nic neodpouští – mizerná angličtina, špatně sladěné oblečení ani přehnaná skromnost. Kdo chvíli stál, už stojí opodál; a kdo ve vlastním životě prohrává, rád se na vítěze podívá aspoň v televizi.

 

Nepříjemnou vlastností všech soutěží a konfrontací je ale skutečnost, že nemá jen vítěze - někdo musí být poražený. A co když to budete zrovna vy? Být poraženým není nic moc. Loser jako by neexistoval, nikdo se nezajímá o jeho názor, nezaměstná ho ani nepozve na rande. Všimla jste si někdy, jak bleskově zmizí ze scény poražené finalistky při vyhlášení Miss? Jakmile moderátor vyhlásí poslední jméno, okamžitě ustoupí do pozadí, aby kamery mohly zabírat jen trojici vítězek. Konec, šmitec. Jejich jméno už nikdy nepadne a obličej upadne v zapomnění.

 

Soutěživost je vlastnost, která se tradičně připisuje mužům, společně s tvrdostí a racionálním myšlením. Od nás se očekává, že budeme taktní, nekonfliktní, emotivní a empatické. Současně bychom však měly být úspěšné – a v tom je trochu problém.

My ženy totiž většinou chceme být oblíbené. Nerady šlapeme ostatním na paty, nehrneme se do otevřeného konfliktu a spíš čekáme na ocenění, než bychom si o ně řekly. Je nám proti mysli být označeny za tu, která „jde přes mrtvoly“. Naše pracovní prostředí je ale šité na míru mužům a jejich mentalitě. Pokud chce žena uspět (vybojovat si například lépe placené místo nebo lepší pracovní podmínky), musí hrát podle mužských pravidel. Tím se ovšem dostává do rozporu se svou „ženskou rolí“ a nezřídka je označena za kariéristku a necitu.

Nedostatek soutěživosti je nejspíš i jedním z důvodů, proč je tak málo žen v politice. Je to škoda, ženy-političky
 by mohly zachránit miliardy ze státního rozpočtu, stejně jako ženy-řidičky denně zachraňují mnoho lidských životů. Pokud nás někdo předjede, nevnímáme to jako porážku; méně podléháme vlivu sociálních tlaků, mezi které patří „hecování“ a provokace. Býváme tolerantnější k chybám ostatních, máme menší potřebu prosazovat svá práva a více respektujeme společenské normy a konvence (včetně dopravních předpisů).

Soupeření má ale i příjemnější stránky. Uměřená soutěživost nás posouvá kupředu. Hraju-li tenis s někým, kdo je v něm lepší než já, i moje hra se zlepší. Totéž platí ve škole, v zaměstnání nebo třeba na hodině spinningu: Když mám okolo sebe lidi, kteří jsou o něco chytřejší, vytrvalejší nebo zkušenější, pak se je budu snažit dostihnout. Konkurence zvyšuje výkonnost. Koneckonců, stálého a neporazitelného soka máme všechny pořád „za zadkem" - je to naše lepší já, naše vlastní očekávání a touha mít štíhlejší stehna nebo lepší výslovnost.

Reklama