Musím se Vám k něčemu přiznat. Jsem trdlo.

    Vzhledem k momentální diskvalifikaci manžela s prací na zahradě, rozhodla jsem se v sobotu, že ji půjdu zušlechtit. Nejdříve jsem zdatně uchopila kosu a probila se džunglí kopřiv u plotu souseda Vény, takže jsme se po měsíci uviděli tváří v tvář. V zápalu boje jsem nepolevila a vyrazila na další bujnou vegetaci, kterou jsem zanedbávala, takže se mi urodilo hojně „ježků“. Mí pejsci si je hrdě nosili domů zamotané v srsti, a tak na mě zbývalo vyčesávání, vybírání a vyhýbání se zoubkům mých miláčků, kterým se evidentně tato ozdoba líbila.

     Po fyzické likvidaci těchto "věcí" už jsem byla v takové ráži, že jsem se rozhodla ostříhat větve černého bezu, které se nám tlačily plotem dovnitř. Bohužel moje ráže a myšlenkové rozpoložení (duševně naprosto mimo v oblacích) způsobily, že jsem tvrdě máchla levicí a malíček si napíchla přímo na ulomenou suchou větvičku. Následným leknutím jsem rukou škubla a část větvičky zůstala v mém malíčku. Ovšem rána byla tak hluboká, že jsem přímo cítila, jak se větvička zarazila až o prstní kůstku.  Nejsem žádná bábovka, tak jsem tu štěpinu vytrhla z rány a pokračovala v plenění zahrady.

     Po návratu domů jsem si ránu vyčistila, dala hojivou mastičku a hotovo. V neděli se mi na prstu vytvořila apartní rudá boulička s bílým čepečkem, ale jak říkám nejsem bábovka, takže opět vyčistit, namazat, zalepit a jede se dál. Ejhle v pondělí má moje ručka stejnou apartní ozdobu. Nu což v úterý mě čeká odvoz mého Peyraca na rehabilitaci, tak si skáknu na ambulanci a bude vše vyřešeno. Na ambulanci bylo v půl třetí odpoledne asi 30 lidí a lékaři si vyměňovali službu způsobem „dopolední odešel, odpolední ještě nepřišel“ a na sesterně zrovna probíhaly kávové orgie. Vzdala jsem to s výhledem na den příští, který jsem měla s manželem strávit na ortopedii na důkladném vyšetření jeho hojivých a růstových procesů po operaci.

    Ve středu ráno na mne z ruky jukla červená zatvrdlina s bílým kráterem. Manžela jsem odložila na ortopedii a na ambulanci bylo „pouhých 15“ pacientů. Tentokrát jsem vytrvala a opravdu – už za 50 minut jsem přišla na řadu.

     Ošetřoval mě mladý nadějný lékař s asi 10 dioptriemi. Nejdříve se mi 5 minut hnípal v ráně „zaživa“ pinzetou a našel ložisko zanícení ovšem příčinu neshledal. Po poradě se sestrou mi s úsměvem sdělil že „budeme řezat“. Takže poloha ležmo na kanapi, injekce do prstu a hurá se skalpelem na to. Po dalších minutách pižlání, vrtání jehličkou a pinzetou mi s vítězoslavným úsměvem výherce Binga ukázal půlcentimetrovou štěpinu, která si podélně hověla hned vedle prstní kůstky. Ceremoniál byl zakončen zabandážováním malíku včetně dlahy a tetanovkou do zadku.

    Když jsme s manželem vycházeli z budovy, bylo vidět, že jsme opravdu nerozlučná dvojka. Já ruku na pásce a on pajdající  o francouzských holích.

Napadl mě jen titulek známého českého filmu: „Hodíme se k sobě, miláčku?“

 

Vikina007


Díky, Vikino, za příspěvek a upřímnou soustrast. Foukám bebíčko :)

A vyhlašuji dnešní téma.

Jak přežít nudu.

A slibuju: první dva příspěvky v redakčním mailu stojící za zveřejnění na toto téma odměním dárečkem ...

A i na další může dojít.  Dárečků tu mám více...

Tak jak přežíváte nudu vy? A máte vůbec čas se nudit?

Příspěvky posílejte na redakční mail

redakce@zena-in.cz

A víte, že zuří samoloďová bitva o rtěnku a oční stíny Oriflame? - Tady čtěte!!!

Reklama