Reklama

hluch

Se sedmadvacetiletou Markétou jsem se seznámila v čekárně na foniatrii. Tahle drobná rudovláska kypěla radostí a energií. Asi nějak zaregistrovala moji náladu z úplně opačného pólu. Přisedla si a šibalsky do mě šťouchla. Ani jsem ji nenechala nadechnout. „Nezlobte si, my si nepopovídáme. Já neslyším,“ odbyla jsem jí naučenou frází. „No to já taky ne!“ zavýskla a propukla v hurónský smích.

Odbýt se nenechala a já zjistila, že je to vlastně fajn holka. Vyměnily jsme si e-mailové adresy a brzy nato vznikl tento rozhovor o životě bez zvuku. Chcete vědět, jak se žije hluchým? Co znamená, když na vás ve znakové řeči někdo křičí? Jak funguje budík pro neslyšící? A jak to, že klidně chodí na diskotéky a tančí pěkně do rytmu?

Jak jste ke své hluchotě přišla? Je to vrozené nebo získané?
Já to mám z úrazu hlavy, který se mi přihodil v sedmi letech.

Co myslíte, je lepší přijít o sluch později, nebo se bez něj narodit? Souhlasíte s tvrzením, že hluchota je horší než slepota?
Jsem ráda, že jsem se tak nenarodila. Vím, jak některé zvuky znějí. Umím si je představit. Taky díky tomu můžu líp mluvit, i když vím, že už to není žádná sláva. Zase na druhou stranu se se ztrátou sluchu dřív normálně slyšící člověk docela špatně vyrovnává. Já si prošla i docela těžkými depresemi. Osobně jsem ale ráda, že jsem slyšet mohla.

A s tou slepotou… No, nevím. Člověk z devadesáti procent poznává své okolí zrakem. Musí to být horší. I když pro komunikaci a dorozumívání je zase horší ta hluchota.

Jak vy osobně se dorozumíváte?
Umím číst a psát. To jsem se ještě stihla naučit jako slyšící. Ale i ti, kteří se jako neslyšící narodí, se naučí číst a psát. Jenom prostě jinak. Naštěstí dnes existují speciální školy pro sluchově postižené, takže se jim dostane stejně dobrého vzdělání. Já chodila do Liberce. Čtení mi hodně pomohlo se slovní zásobou, kterou jsem ani jinak rozvíjet nemohla. Přečetla jsem mraky knih.

V dnešní internetové době si písemně můžu popovídat s kýmkoliv. Ráda píšu i dopisy klasické. Propiska, papír. Miluju to, ale málokdy mi přijde taky papírová odpověď. Škoda.

S lidmi, kteří to umí, používám znakovou řeč. S ostatními to musím zvládnout jinak. Jsou lidé, se kterými si popovídám úplně bez problémů, a dokonce i oni rozumí mně, přestože moje výslovnost není nejlepší. Pár lidí mi dokonce řeklo, že ani nepoznali, že neslyším.  

Ostatním většinou stačí říct: „Nezlobte se, já neslyším, ale umím odezírat, tak mluvte pomalu, zřetelně a buďte otočení čelem ke mně.“ Ze začátku mi to bylo trapné přiznat, tak jsem s lidmi moc nemluvila. Ale pak jsem zjistila, že to vždycky pochopí. To bylo příjemné. Někteří to sice chápou, ale jsou zvyklí mluvit ledabyle. Neartikulují, a když je napomínám, tak otáčí oči v sloup. Někdy se mě to dotkne. Většinou se spíš naštvu a už s nimi nemluvím. :-)

Jak dlouho trvalo, než jste se naučila odezírat?
Asi rok, než jsem se naučila aspoň základní slova. Něco nepochytím ani teď, ale ve zbytku věty si to chybějící slovo snadno domyslíte. Zezačátku to bylo peklo. Hodně mi pomohl mámin kamarád logoped. Chodil za mnou a mluvil na mě. Vypadal s tou přehnanou artikulací jako šašek, ale pomohlo to. Teď rozumím skoro všemu. Jsou situace, kdy by měl umět odezírat i slyšící člověk. Třeba diskotéka. Tam jsem všem dobrá.

Chodíte na diskotéky?
No jasně. Jak se to říkalo na škole? Že podstatou zvuku je chvějící se těleso? Takže já hudbu neslyším, ale cítím. Tancuju podle vibrací. Čím hlučnější hudba, tím víc ty vibrace jsou cítit. Časem je člověk citlivější i k těm menším vibracím.

Koukáte se taky na televizi?
Ani moc ne. Většinou si koupím dvd, kde jsou titulky. Ale pokud má film v televizi titulky pro neslyšící, mrknu i na telku.

Zmínila jste znakovou řeč. I ve znakové řeči existuje něco jako špatná artikulace…
Jo, já vím, co myslíte. Takoví ti, co mdle plácají rukama a není jim moc „rozumět“, respektive pořádně nevidíte, co ukazují. A pak je tu taky opačný extrém, že znakují tak výrazně, div vám nevypíchnou oko. To je jako by na vás křičeli. Zdravý člověk třeba řekne: „Neřvi na mě, nejsem hluchej.“ A já zase říkám: „Neřvi na mě, nejsem slepá.“

Stalo se i vám, že jste ve znakovce na někoho „řvala“?
Jasně, občas se pohádám a řvu. A taky si umíme skákat do řeči. :-)

Co všechno vám pomáhá zvládnout život bez zvuku? Jak poznáte třeba, že někdo zvoní u dveří? A jak řešíte třeba vstávání, pokud musíte být vzhůru brzy ráno?
Na vstávání mám speciální vibrační budík. Vypadá jako normální digitální budík, jenom je k němu drátem připojen takový malý polštářek, ten si strčím normálně pod polštář. Ráno mě nebudí pípání, ale vibrace. Má to výhodu, že to vzbudí jenom mě.

Taky existuje například speciální bluetooth vibrační náramek. To je spíš pro nedoslýchavé. Ten vám na ruce začne vibrovat, když vám někdo volá. Pokud neslyšíte telefon nebo necítíte vibrace, je to fajn. Ale mně nikdo nevolá a i kdyby volal, tak má docela smůlu. Kdyby to fungovalo i na smsky, nosila bych ho taky. Ale zatím nefunguje.

Na ostatní věci mám speciální přístroj. Vyrábí to firmy zaměřené na kompenzační pomůcky pro neslyšící. Pokud zaznamená některý z nastavených vjemů, v mém případě zvonek, klepání na dveře a telefon, požární hlásič, rozsvítí se zvuková signalizace. Tu mám v každé místnosti. Dá se to rozšířit i o dětský pláč, což se snad bude hodit později.

Máte přítele?
Ano, mám.

A on je slyšící?
Je. My jsme se seznámili přes internet. Ty začátky byly těžké, ale tím spíš jsme k sobě přilnuli. Když zjistil, že je to s námi vážné, začal chodit na kurz znakové řeči. Tak spolu většinou znakujeme. Ale že bysme měli tichou domácnost, se říct nedá. :-)

Plánujete budoucnost? A děti?
Už máme nejvyšší čas. Děti plánujeme. Už jsme i probrali, jak to zařídíme s výchovou. Samozřejmě se musí naučit znakovat, aby si mohly pokecat i se mnou. Já je naučím znakovat, přítel je naučí mluvit. Já je budu napomínat, aby artikulovaly, on aby neřvaly. Snad je nebude učit žádné sprosťárny.