Hliněná podlaha, pár kousků nábytku, malinkatá okýnka - tak tady bych chtěla bydlet, říkala jsem si, když jsem v létě byla ve slovenském muzeu oravské dediny v Brestovej.
Panečku, to bych měla uklizeno hned, zametla bych zápraží, okna bych přetřela rukávem, jak byla maličká, dřevěný nábytek taky asi nevyžadoval zvláštní péči...

Okamžitě jsem došla k závěru, že kdybych nemusela věnovat úklidu tolik času, tak že by mi zbyl i na jiné věci. Hned mě napadlo, jak bych si ke kurzům tai-či přibrala ještě jógu a angličtinu a taky kurz keramiky. Fantazie se rozeběhla naplno.

Jenže vzápětí mi taky došlo, že kombinovat výhody dvou naprosto odlišných dobových etap je holý nesmysl.
Prostě nelze žít ve dvou dobách současně a vybrat z nich to lepší. Navíc bych asi určitě měla před sto padesáti až dvěma sty lety smůlu a žila bych s nerudným mužem - despotou, který by mě zaručeně každé ráno ve čtyři nutil, abych podojila krávy a starala se o kozy a husy a jinou havěť, takže by mě ty roupy přešly.

Nevěřím tomu, že bych na malinkaté vesničce narazila na intelektuála a citlivku.
Nesmysl. To se jednoduše vylučuje s tím, jak se lidi dřív museli ohánět, aby se uživili a přežili.
Člověk (a ženská obzvlášť :-)) ) si asi nevybere.
Teď sice máme spoustu povinností v práci, vypiplat děti dá občas taky pěkně zabrat, protože je to pěkná alchymie - najít ten správný recept na výchovu.
Vztahy s mužskými se díky emancipaci taky komplikují a ještě k tomu přibývají starostí s tím, co máme.

Jezdíme s autem do servisu, protože taky potřebuje péči, sháníme náhradní díly do elektrospotřebičů, staráme se o domy, běháme do bank, spoustu času prosedíme u počítače, když hledáme informace nebo obsluhujeme bankovní účty - no prostě zadarmo nám nikdo nic nedá. A všechno chce svůj čas.

Takže z romantiky, že bych chtěla žít na vesnici před sto padesáti lety či více, jsem se asi vyléčila.
Možná je to dobře... :-)))

   
Reklama