Čtyřicetiletá Paní Milena pracovala jako vychovatelka v družině, její pracovní pozici však škola zrušila a ona dlouho nemohla najít žádnou práci. Nakonec překonala veškerý ostych a averzi a přijala místo pomocnice a  vychovatelky ve vietnamské rodině.

kid

Příběh paní Mileny, „vietnamské tety“

Poradila mi to kamarádka, která už v podobné rodině pracuje. Doslechla se, že známí těch, kterým ona hlídá děti, také hledají někoho na hlídání dětí, ale že nechtějí žádnou mladou holku, spíš někoho, kdo už má s dětmi zkušenosti, komu by nevadilo být u nich někdy i o sobotách a nedělích, a poslední podmínka mě pobavila, kdo umí dobře česky.

Ty soboty a neděle se mi nelíbily, děti už mám sice velké, ale o víkendu chci být doma, přesto mě neúnosná finanční situace nakonec přinutila k tomu, že jsem se šla na to hlídání zeptat.

Osmiletá Thi a čtyřletý Dinh

Rodiče osmileté Thi Nguyen a čtyřletého Dinh Nguyen žijí v Čechách už patnáct let, přijeli sem z chudé provincie Hung Yen za bratrem paní Nguyen, který přijel do Čech těsně po revoluci. Bratr si tu napřed otevřel malý stánek s občerstvením, dnes už vlastní čínskou restauraci, ve které zaměstnal sestru i jejího manžela a vlastně celé početné příbuzenstvo. Všichni jsou od rána do večera v práci a s dětmi nemá kdo být. Mojí pracovní náplní by bylo přijít ráno na devátou hodinu, postarat se o malého Dinha, uvařit, nakrmit ho, jít s ním na procházku a mluvit na něj co nejvíce česky. Odpoledne ho dát spát, počkat na Thi, až přijde ze školy, napsat s ní úkoly, pak se oběma dětem věnovat a opět na ně mluvit co nejvíce česky. V pět hodin by pak už přišla paní Nguyen domů, a buď by si je s sebou ještě vzala do práce, a nebo už zůstala doma. Nakonec jsme se domluvili i na tom, že soboty bych hlídala opravdu jen v krajním případě a neděle vůbec. Místo jsem přijala.

Počáteční ostych

Zpočátku to bylo těžké, copak o to, se čtyřletým Dinhem to ještě šlo, ale osmiletá Thi byla velmi odtažitá. Trvalo skoro celý měsíc, než si ke mně našla cestu. Česky mluvila dobře, vždyť se tady narodila, to jsem ji ani učit nemusela, spíš jen gramatiku při domácích úkolech.

V rodině Nguyen panuje velmi tichá atmosféra. Obě děti ani nenapadne, aby si pustily televizi, když už, tak se Thi dovolí, jestli si může pustit DVD. Oba rodiče jsou velmi uctiví a tato uctivost se přenáší i na jejich děti. Pořád se usmívají a ještě jsem neviděla, aby ta starší nějak zlobila toho mladšího, nebo naopak. Obě děti mají v sobě jakousi pokoru a úctu k dospělým, kterou jsem neviděla dokonce ani u svých vlastních dětí. Za všechno děkují. Nevím, ta moje kamarádka říká, že ten kluk, kterého hlídá, je velký raubíř, já jsem ale na obě děti nemusela ani jednou zvýšit hlas. Nikdy neodmlouvají, a když se jim něco nelíbí, přiznám se, že to na nich snad ani nepoznám, oni přijímají totiž úplně všechno.

Nejí maso, pouze kuřecí, zato kopce zeleniny. Paní Nguyen chtěla, abych jim vařila také českou stravu, ale moc jim nechutná, Dinh vůbec nechce knedlíky a Thi je sní jen ze slušnosti. Milují rýži a brambory a naše české křupky. Vždycky, když přijdu, tak se ptají: „Teto, máš kšupky?“

Předsudky

Peníze dostávám na ruku každý večer. Kolik, to říkat nebudu, ale jsem spokojená. Zřejmě touto brigádou obcházím zákony, a tak už s paní Nguyen uvažujeme o sepsání nějaké smlouvy. Jsem u nich teprve tři měsíce, ale jsem moc spokojená. S vietnamskými dětmi není práce, je to odpočinek, ale možná také hodně záleží, na jakou rodinu narazíte. Já mám štěstí.

Horší je to s předsudky některých českých rodin z okolí, které se na mě dívají jako na „chudou služebnou vietnamských přivandrovalců“, a že oni by se k ničemu takovému „nesnížili“, ano, i s takovými názory se setkávám. Ale co je mi po nich, ti lidé mi nájem nezaplatí.

Reklama