Každou chvíli to člověk vidí v televizi, každou chvíli o tom čte v novinách.
Je divákem v hledišti sedícím si v teple domova.

Já jsem se však před několika dny stala jednou z hlavních postav takového dramatu. Nedobrovolně jsem si zahrála, v současné době oblíbenou hru na Jižním Městě „Ulov si svou ženskou aneb loupežné přepadení po česku“.
Scénář byl dokonale naplánovaný a hlavní postavy připraveny k akci. A tak jsem přišla nejen o kabelku, doklady a mobil, ale i o iluzi, že budu-li řádně a zplna hrdla křičet, přispěchá mi některý rodný bratr na pomoc…

Hluchota a slepota je v současné době zřejmě rozšířená civilizační nemoc.
Vzhledem k tomu, že jsem děvče vcelku bojovné, nehodlala jsem se vzdát svých osobních věci hned v prvním dějství a zadarmo. Dva chlapy, kteří se velmi rychle přiblížili v neosvětlené části sídliště, jsem postřehla dostatečně včas na to, abych jim nastříkala slzný plyn do očí. Ten jsem však s sebou, bohužel, neměla.
Tak jsem stačila jen sama sebe ujistit: „Holka je to tady, teď nebudeš jen pasivním divákem na Nově, ale tuhle hru budeš improvizovat zcela premiérově“.

První myšlenka, která mi bleskla hlavou, když jsem ucítila cizí ruku na svých ústech, byla, že to musím a chci přežít.
Přesto, nebo právě proto, jsem se snažila bránit a křičet, ale byla jsem stržena na zem. Úder do obličeje mě pak přesvědčil o tom, že ten nový mobil v kabelce a tři stovky nestojí za to, aby mě tu veřejně někdo zabil. Hru rušili pouze neplatící diváci, venčící své psy, kteří mi za můj herecký výkon posléze ani nezatleskali.
Stojící v bezpečné vzdálenosti 50 metrů celý incident pozorovali, aniž by kdokoliv z nich buď hrdinsky přispěchal na pomoc (to jsem ani nečekala) nebo aspoň mobilem zavolal policii či snažil se slovně útočníky vylekat. Po incidentu pak bez rozloučení opustili hlediště.

Kolikrát jsme si s kamarádkou říkaly, že by nás zajímalo, jak bychom v takové situaci zareagovaly. Zda budeme stát jak sloup, který nedostane ze sebe ani hlásku a nechá se obrat až na kost, či najdeme v sobě sílu bránit se.
Já už teď vím, jak na tom jsem, ale nebolí mě ani tak ztráta peněz či mobilu, nebo úder pěstí, který jsem za svou snahu vyinkasovala, ale zjištění, že hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.

Přesto chci stále věřit tomu, že se najdou lidé, kteří dokážou v nouzi druhému pomoci. Jen přeji těm „svým“ neplatičům, aby se neocitli někdy příště v podobné situaci, protože jak dobře všichni víme, život nikomu nedává nic zadarmo….     

      
Reklama