Jednoho časného nedělního rána se u nás ozval zvonek a doma v posteli se rozpoutal spor, kdo půjde k brance otevřít. Nakonec byl určen manžel, který však za chvilku přiběhl s tím, že je to stejně pro mě…

Za brankou stál nešťastný starý pán a trochu zmateně se začal omlouvat. Mluvil a plakal. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co mi říká.

Předchozí den se ve vnitrobloku, kde se svou invalidní ženou bydlí, najednou objevil malý bílý kocourek se zkrvavenou tlapkou. Plakal bolestí a prosil o pomoc. Pán říkal, že všichni ostatní lidé kocourka od sebe odháněli, někteří dokonce nohou či hráběmi. On ho však nakrmil a pak se vydal k nám. Jenže se neodvážil zazvonit, věděl, jaké množství koček a koťat se již ke mně nastěhovalo. Často kolem našeho domu chodí, a když jsem venku, dá se do řeči. A tak jen prý chodil kolem branky a pak se zase vydal domů. A vše prozatím nechal osudu. Večer kocourka neviděl, utěšoval se, že si ho asi někdo vzal… ale druhý den tam plačící kocourek opět a stále byl. Pán se k nám tedy vydal podruhé…

Když jsem pochopila, co se mi snaží vysvětlit, říkal, že se bál, že se budu zlobit, poslala jsem ho hned zpět a za chvíli byl u nás i s kocourkem. Ano, zlobila jsem se, ale jen proto, že nezazvonil již v tu sobotu.

Kocourek byl vyhublý, zdálo se, že šedobílý, a z přední tlapičky mu visely kousky prstů i s drápky. Ránu jsem vydesinfikovala, zkrvavené zbytky odstřihla a hnala na veterinární pohotovost. A nastalo léčení.

Nejprve bylo nutné nasadit antibiotika, tlapku sledovat a pozorovat, zda a jak postupuje nekrosa. Ale kocourek Melichárek, teď už čistě bílý, ne šedivý, byl pouze velmi špinavý, se ukázal jako vzorný a statečný pacient. Sice při podávání antibiotik a koupání a ošetřování tlapky vyřvával na celé kolo velmi hlasité „nééé“, nicméně tlapka se hojila dobře, on na ni zkoušel došlapovat a za chvilku začal chodit bez kulhání.

Mezitím jsem ho několikrát odčervila a Melichárek se spřátelil s ostatními zdejšími koťaty, hlavně se slepým Silvínkem a postiženým Sisíčkem, jako by handicapovaná zvířátka nějak k sobě tíhla.

A po určité době jsme oba dostali na veterině velikou pochvalu za vzorné zahojení tlapičky. Nyní již Melichárek je zdráv, běhá a skáče bez kulhání, dobře papá, zlobí a hraje si, prostě skvělé malé krásné kotě. Postupem času se však ukázalo, že je, jako většina čistě bílých koček, hluchý. Ale to mu vůbec v ničem nevadí, jen možná v tom, že když krmím, pokud je ve vedlejší místnosti nebo když spí, nepřiběhne k misce hned mezi prvními.

Opět, skoro jako každé naše nové kotě, si velmi oblíbil mého manžela a v noci se k němu tulí a láskyplně ho, k manželově „velké“ radosti, pusinkuje a objímá. Prostě – nespravedlivost vládne světem… Já se starám, krmím a ošetřuji – a manžel dostává pusinky.

Ráda bych si Melichárka nechala. Je krásný, přátelský, kamarádský, bezproblémový. Ale je nás tu opravdu moc a stále přicházejí další. A spousta z nich se již umístit nedá…

Proto pro miloučkého Melichárka začínám hledat nový domov. Domov láskyplný, s pečlivými páníčky a nějakými kočičími kamarády. A samozřejmě to musí být domov zabezpečený, Melichárek, vzhledem ke svému handicapu, ven chodit nemůže a nesmí. Bude mít Melichárek štěstí? Věřte, že si ho opravdu, jako každá kočička, zaslouží.

Dali byste rádi hluchému bílému kocourkovi Melicharovi bezpečný domov? Ozvěte se paní Hance do Hradce! (Nabídka dalších koček, která paní Hanka nabízí do nových domovů.)

Reklama