Milé čtenářky! Letní sezóně i mně na řeckém ostrově Santorini, z něhož jsem vám v létě pravidelně posílala pozdravy plné slunce v podobě deníku, je odzvoněno, a já jsem marně přemýšlela, čím se zahřát v nastávající zimě v Praze. A pak jsem na to přišla! Láska! Sex! Fyzická blízkost jiné osoby! To vše nám dodává hřejivý pocit, zároveň ale zamotává a komplikuje naše životy. Někdy jde o motanice komické, jindy bolestné, v mém životě i v životě lidí kolem mě jich je každopádně tolik, že jsem se rozhodla se o ně s vámi pravidelně dělit.

„Měla by sis najít někoho normálního, ne se pořád motat mezi těma tvýma muzikantama,“ sdělila mi maminka jednoho dne zásadní informaci, když jí připadalo, že už jsem podezřele dlouho bez vztahu. Ano, vzpomínám si, jak mě od dětství přesvědčovala, že muzikanti nejsou vhodnými partnery do života a ano, uznávám, že tito jsou opravdu jedinečný živočišný druh, po jejichž boku je těžké normálně fungovat a zachovat si zdravý rozum. Na druhou stranu, když se přes deset let v tomto a vlastně v jakémkoliv oboru pohybujete, je logické, že většina přátel spadá do stejného okruhu lidí a navštěvujete akce a místa pro tyto okruhy specifická.

mužMoudrá rada maminky mi však vrtala hlavou a tak jsem toto téma nadhodila nad vínem při debatě s kamarádkou, která má podobný „problém“. Dlouze se zamyslela. „No jo… Ale KDE chceš hledat nějaký normální chlapy?“ zeptala se mě pak. V tu chvíli jsem se dlouze zamyslela já. Je to už pár dní a já stále na nic kloudného nepřišla, a to ani po konzultacích s dalšími kamarádkami. Jak si vlastně najít chlapa, když je vám kolem třiceti a mladické možnosti jako škola, kolej, taneční či brigády padají?

Bary, koncerty, party, festivaly. Místa, kde nejčastěji dochází k seznamování. Jenže – procentuálně zde také nejčastěji dochází k seznamování na jednu noc, případně vás pod rouškou alkoholu okouzlí někdo, koho později za střízliva shledáte absolutně nepoužitelným. A to ještě v případě, že si zvládnete vyměnit, neztratit a použít kontakty.

Vztahy na pracovišti. Sice nejsme v Americe, kde často firmy interní vztahy ve smlouvách zakazují, nicméně pravidlo „co je v domě, není pro mě“ zde platí dvojnásob. Co když pokus o vztah dopadne katastrofálně a vy se budete muset vedle sebe snášet dalších x let? Ufff…

Dovolená. Léto, slunce, moře, pláže, západy slunce… To vše k letní lásce přímo svádí. Jde ale o to, že letní lásky zpravidla mívají život jepičí. Pokud si nabrknete domorodce, je vaše láska vlivem velké vzdálenosti s velkou pravděpodobností předem odsouzena k záhubě. Jestliže narazíte na rodáka, který je na dovolené s partou kamarádů, je téměř jisté, že přijel k moři za povyražením, ne hledat osudovou ženu. A pak – pokud jste nikoho nepotkaly v rodné zemi, jak je rok dlouhý, možnost, že se tak stane během deseti dní na pláži v italském Bibione, je celkem zanedbatelná.

MHD. Ale no tak… Když už se stane, že někdo sebere odvahu a osloví vás v MHD, vážně vám neproběhne hlavou myšlenka, že jde o úchyla, a pozvání na kafe radši neodpískáte?

Také pomalu propadáte zoufalství? V tu chvíli přicházejí na řadu přátelé „dohazovači“. „Mám pro tebe skvělou partii! Je jen dvakrát rozvedenej, a když není moc na světle, ani nepoznáš, že má pleš a šilhá!“ vybaví se mi věta z jednoho seriálu. Když už kamarády požádáte, ať vám někoho dohodí, většinou nabydou dojmu, že jste už opravdu zoufalé, a berou to šmahem. A to přece nechcete.

No a pak jsou tu seznamky. Ač se pár mých přátel takhle opravdu seznámilo a mají fungující vztah, jsem ze staré školy a tato možnost mi připadá jako nejvyšší stupeň zoufalství. Opravdu by láska měla být založená na virtuální realitě?

Pak už nezbývá, než spoléhat na náhody, kdy vám nějaký gentleman pomůže s taškou/podrží dveře/zapálí cigaretu. Ale ruku na srdce – pokud jste se už v dnešní době prosté gentlemanů do takové situace dostala, kolikrát se onen muž shodoval s vaším ideálem?

Mým jediným štěstím je, že mi single život zatím v podstatě vyhovuje a navzdory svému věku se zas tak nestresuji s tím, že nemám manžela a dvě děti. Slabý varovný hlásek kdesi vzadu v mé hlavě se už ale občas ozve a je mi jasné, že postupem času bude sílit. Zatím si však užívám volnosti a doufám, že jsem „toho pravého“ už neminula.

Jaká je ale budoucnost single žen? Jsme odkázány na osud, který nám přivane prince na bílém koni? Nebo se prostě ve chvíli, kdy tikání biologických hodin nepůjde přehlušit, smíříme s e zdánlivě přijatelným dárcem genofondu, abychom utišily volání přírody?

P. S. Jak jste se se svým partnerem seznámily vy, milé čtenářky?

Čtěte také:

Reklama