Milá redakce,
před časem jsem do tématu o seznámení posílala příběh o babiččině lásce k Francouzovi Andrému. Tehdy jsem to psala podle matných vzpomínek na babiččino vyprávění. Ten příběh mě vždycky fascinoval, a tak mě napadlo, že by nebylo špatné babičku znovu vyzpovídat a poslat článeček do nějakého časopisu. Babička se nejprve zdráhala, ale pak vyprávěla. Já to sepsala a včera jsem jí to nesla ke schválení. Když dočetla, mnula si oči a říkala, že nějak špatně vidí. Pak odešla do kuchyně a byla tam celkem dlouho a já vím, že plakala, i když se to přede mnou snažila skrýt.

Napadlo mě, že bych se mohla pokusit Andrého najít. Vím, že šance na to, že je ještě naživu, je mizivá, ale znáte to, naděje umírá poslední. A babičce by se splnil sen. Přiznala mi, že se jí dokonce začalo o Andrém zdát. Jenže nevím, kam se mám obrátit, kde začít... Mám Andrého příjmení i někdejší adresu (na dopise), ale je to už 80 let...

Váš magazín má vysokou návštěvnost, která je ještě umocněna letní soutěží. Třeba se mezi čtenáři najde někdo, kdo by mi dokázal poradit, pomoci.

Předem díky, Sepy


Babiččina láska

Psal se rok 1942, babičce bylo 19 let. Odjížděla z domova, tak jako spousty dalších mladých lidí. Byla totálně nasazená do továrny, kde se vyráběly součástky na ponorky. Továrna byla v Hirschbergu, Jelení Hoře.

Babička si tu našla spoustu kamarádek z různých koutů světa – z Čech, Moravy, ale i z Ruska nebo Itálie. Ztratila zde svá nejkrásnější léta, své mládí, přesto se všechno snažila brát s humorem. A pak přišla láska!

Babiččinou náplní práce bylo skládání latí. Jednou jí mistr řekl, aby šla na pilu latě rozřezat. Pila byla v malé místnosti, takové komůrce. Když babička vešla dovnitř, uviděla kluka, který řezal dříví a prozpěvoval si: „Praha je krásná…“
Babička se ho zeptala: „Vy jste Čech?“
„Pas compris!“
„Francouz?“
„Qui, qui!“

... jmenoval se André. Byl zde v táboře jako zajatec na nucených pracech. Přestože se mezi sebou lidé z jednotlivých baráků nesměli stýkat, tento zákaz se porušoval. A tak babička začala s Andréem chodit. Uměla pár francouzských slovíček ze školy, André se snažil mluvit česky nebo používali němčinu. Znáte to, zamilovaní se vždycky nějak domluví. Chodili spolu randit do lesa a André babičce zpíval do ouška české písničky. Zkrátka romantika, i když za tak nepříjemných okolností.
Dokonce se jednou v jídelně strhla o babičku bitka. André versus italský mladík Gino, který babičku bezmezně miloval. Gino prý ale vždycky jen položil babičce ruce na tváře a volal: „Madona mia, Madona mia!“ A jednou, když jeli vlakem kopat zákopy, ji políbil na tvář, což Andrému kamarádi donesli, a tak se spolu poprali. Gino byl sice fešák, ale s Andréem se dalo mluvit, a to bylo důležitější.

Chodili spolu asi rok a půl a pak je paradoxně rozdělila blížící se ruská fronta. Zajatce nahnali do tzv. „táborů smrti“. Byli nuceni cvičit venku v mrazech jen v trenýrkách, měli zabílená okna, aby neviděli ven. Babička chodila k plotu v naději, že svého milého alespoň na chviličku zahlédne. A najednou kouká do hlavně samopalu! „Was machst du hier?!“
„Vyliž si prdel!“ (omlouvám se za sprosté slovo, ale je v tom kus odvahy takhle odpovědět, když na vás někdo míří samopalem, nemyslíte?)
„Was ist das vyliž si prdel?“

V tom se pootevřelo okénko v baráku a André česky zavolal: „Nezapomeň!“ Toho dne se s babičkou viděli naposledy. Tak jak se blížila ruská fronta, byli přeživší zajatci převáženi dál do koncentračních táborů…

Pak přišel únor 1945 a lidé z továrny se rozhodli, že utečou přes hranice do Čech. Převáděl je mladý český kluk, jmenoval se Kašpárek, ve skupinkách po deseti. Utíkali pěšky, přes Krkonoše, brodili se do půli těla ve sněhu. V Trutnově nasedli na vlak a jeli každý do svého domova.
Babička měla rodinu v Blansku. Pamatuje si, jaký byl všude zmatek, každý někam utíkal. Viděla své ruské kamarádky, které v houfu hnali kamsi přes louku. Jindy zase v příkopě vyzáblého kluka v proužkovaném mundúru, umíral, byl to Polák, nedalo se mu pomoci. Ta bezmoc byla hrozivá!

Po válce babička napsala Andrému dopis na pařížskou adresu, kterou jí dal. Čekala a čekala, pomalu přestávala doufat. Asi po půl roce dostala dopis, poznala Andrého písmo a měla takovou radost, že skákala snad metr vysoko. André psal, že babiččin dopis dlouho bloudil, protože adresa, na kterou psala, už neexistovala, místo bylo vybombardované. Ale tehdy panovala mezi lidmi ochota a pošta se adresáta snažila najít za každou cenu. André také psal, že z 82 zajatců přežili jen 2.

On a jeho kamarád Jean-Pierre, který se později profesionálně věnoval lyžování a babička ho dokonce viděla v kině, v týdeníku. André v koncentračním táboře zhubl ze 75 kg na 39 kg. Když ho viděla jeho maminka, zemřela. Snad z toho šoku, že nepoznala vlastního syna. Kdo ví… Onemocněl těžkou formou tuberkulózy.

Vyměnili si ještě pár dopisů, ale pak se babička vdala a měla děti…
Na svého Andrého nikdy nezapomněla a troufám si říct, že to byla její životní láska. Tajně sní o tom, že ho ještě někdy uvidí…

Sepy

Reklama