Karel je doktor, jeho dcera Mirka tudíž musí být také doktorkou, neboť jí byla i babička. Zdena je právnička, její dcera Broňa tedy musí jít také na práva. Chtěly to ale obě mladé dívky? Mirka ze studií medicíny nakonec utekla a Broňa dnes podniká. Povolání, které jim vybrali rodiče, nakonec ani jedna nedělá. 

Hlavně ať máš maturitu a dobře se vdáš...

maturita

Maturita. Pro mnoho mých vrstevnic vrchol vzdělání. Pak většinou následovaly nejvýš dvě neúspěšné přihlášky na Vysokou nebo mateřská.
Nebyla jsem výjimkou.
„Hlavně ať máš maturitu a dobře se vdáš...“
Tak tuhle větu jsem slýchala od svých rodičů nejčastěji.
„A to je všechno? Nic nebude dál?“

Jelikož jsem pocházela z „buržoazní třídy“, nikdy po mně nechtěli, abych byla doktorka jako sousedovic Mirka nebo právnička jako sestřenice Broňa. Věděli, že vzhledem k mému kádrovému posudku by mě stejně nevzali. A tak ani netlačili. Ono se to nějak „vyvrbí“.
Pamatuji si, že jediná vysoká škola, kam se dostali opravdu všichni, nehledě na kádrový posudek, byla vysoká dopravní v Žilině. Chvíli jsem o ní dokonce uvažovala, život na studentských kolejích mě lákal, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem vůbec udělala maturitu a – dobře se vdala.
Dodnes jsem rodičům de facto vděčná, že mě nikam necpali, protože po letech se to opravdu samo „vyvrbilo“.

Studium srdci blízké

Zadostiučinění přišlo o pár let později, po sametové revoluci. Studovat mohl každý, kdo na to měl chuť, ale také finance. Výběr škol byl nepřeberný, stačilo si vybrat obor srdci blízký.
Nějak podvědomě jsem toužila po novinařině, a tak doslova od plotny a od plínek jsem si na pár let odskočila mezi budoucí dokumentaristy a novináře. Škola mě nesmírně bavila, navíc mě v tu dobu zajímalo opravdu studium, a ne vysokoškolský „zhýralý“ život. Ono to ani dost dobře při dvou dětech nešlo.

Dodnes nezapomenu na hrdost v očích mých rodičů, když přijeli na absolutoria. Tehdy táta jen tak mezi řečí prohodil: „No, v naší rodině byl jeden novinář, byl to tvůj vzdálený strýc, ale měl to hodně těžké, ani nevíme, kam se poděl. To by nás nenapadlo, že budeš taky jednou novinářka.“
„Já vím, hlavně udělat maturitu a dobře se vdát…“

Dnes je všechno jinak, doba se změnila. Rodiče mohou s výběrem školy pomáhat, budoucího studenta podporovat, protože nehrozí, že by nebyl kvůli kádrovým posudkům přijat.

Já jsem ale s odstupem času přece jen ráda, že jsem nikam „nemusela“, a aspoň tu maturitu zvládla, která mě pak posunula o mnoho let později dál. A děti? Kdoví, jestli bych je pak ještě měla. Prostě mělo to tak být. Napřed rodina a potom kariéra.
Samozřejmě rodiče by byli určitě rádi, kdybych studovala hned po maturitě dál, ale jako by tušili, že ten pravý čas ještě přijde, že nikdy není pozdě a nakonec si vyberu sama, a ne podle toho, čím oni by se chlubili sousedům v ulici.

Zřejmě mám vlohy po tom jediném příbuzném žurnalistovi, jen jedna věc mi vrtá hlavou, že jsem o něm nikdy předtím neslyšela, a vlastně jsem ho ani nikdy nepoznala. Existoval vůbec?

Téma dne: Co z vás chtěli vaši rodiče mít?

podtitul: a čím nakonec jste?

  • Měli rodiče jasnou představu o vaší budoucnosti?
  • Měla jste ji vy sama?
  • Tlačili vás k povolání, na které jste neměla, nebo ho dělat nechtěla?
  • Dědí se u vás v rodině nějaké profese?
    např. doktoři, právníci, profesionální řidiči, policajti atd. atd.
  • Prosadila jste si sama, co budete dělat?
  • Nebo jste vyhověla přání rodičů?
  • Pomohli vám při výběru?

Téma je to obšírné, určitě mi rozumíte, kam mířím, takže celou koncepci příspěvku nechám na vás.

Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jedna z pisatelek obdrží pěkný dárek: kosmetickou sadu RYOR: regenerační šampon a kondicioner.

darekk

 

Reklama