Kdy se začala psát historie očkování?
V Evropě již v osmnáctém století, kdy se očkovalo proti černým neboli pravým neštovicím. Vakcínu připravil Edward Jenner, britský venkovský lékař. Ten si všiml, že dojičky, které onemocněly kravskými neštovicemi, pak neonemocněly černými neštovicemi. Proto z kravských neštovic připravil očkovací látku. Tuto následně aplikoval zdravým osobám, které se pak ani při kontaktu s nemocným nenakazily. Očkování v Rakousku i českých zemích bylo zaváděno za Marie Terezie, i její rodinní příslušníci se touto nemocí nakazili. Očkovány byly děti od 3 do 9 měsíců, přeočkovávalo se v 7 a 14 letech. Zaměstnanci infekčních oddělení byli přeočkováváni každých 5 let. Tato živá vakcína měla řadu komplikací, a tím i řadu kontraindikací. Vakcína byla připravena z viru zvířecích neštovic, tím pádem byla pro člověka cizorodá, a proto s častými komplikacemi. Dalším zpracováním viru se vlastnosti vakcíny měnily a stále více se přibližovala lidským potřebám.

Šlo už za Marie Terezie o povinné očkování, na které měl nárok každý?
Ano. A v té době se mu rozhodně nikdo nebránil. Musíte si uvědomit, že lidé dostávali zadarmo něco, co je chránilo před nemocí, na niž umírali. A i když přežili, tak třeba pro ženu byly prodělané černé neštovice katastrofou. Měla do konce života jizvy v obličeji, takže se nevdala. To až když lidé zapomenou, jak daná nemoc vypadala, a co všechno způsobovala, nastane naše bohorovnost. Začneme mít pocit, že se nám nemůže nic stát, a tudíž je očkování zbytečné.

Bohužel. Když se vrátíme do historie, jak dlouho trvalo, než se podařilo tuto nemoc úplně vymýtit?
Očkování proti černým neštovicím bylo vedeno jako základní očkování až do roku 1980. Právě toho roku se mohlo přestat očkovat, protože černé neštovice byly celosvětově eradikovány, tedy vymizely z lidské populace.

Jen pro porovnání – kolik lidí umíralo ještě v minulém století na černé neštovice?
V Evropě se ve 20. století nevyskytovaly, objevovaly se jen vzácně, jako importované onemocnění - nejčastěji z Afriky a Indie. Průměrná smrtnost byla od 20 do 40 %, podle formy onemocnění.

Může být díky očkování v blízké budoucnosti vymýcena i nějaká jiná nemoc?
V současné době se snažíme o eradikaci dětské obrny. Předpokládalo se, že se ji podaří celosvětově vymýtit do konce roku 2000, ale termín se dodnes stále odkládá. Ono totiž stačí, když je někde válka, zemětřesení nebo jakákoli jiná katastrofa. To způsobí, že se najednou poruší životospráva, nedodržuje se hygiena, hodně lidí je pohromadě, a k tomu všemu není možné dodržovat očkovací předpisy. Z toho je patrné, že to vůbec není jednoduchý proces. Řekla bych, že vymýcení černých neštovic byl skoro zázrak. Pomohlo k tomu ale i to, že si lidé v té době ještě dobře pamatovali, co tato nemoc dokáže. A protože chtěli žít, rozhodně tu nebyla revolta proti očkování. I díky tomu jsme u nás měli už za První republiky spíše jen importované nákazy černých neštovic ze zemí s nižší životní úrovní. Celosvětově se poslední případ onemocnění vyskytl v jižní Africe.

Kdy se u nás začalo očkovat proti dalším nemocem?
Očkovací látky proti dalším různým nemocem u nás byly připraveny už ve 20. až 30. letech minulého století. Je sice možné, že někteří lidé už v té době očkováni byli, ale zatím nešlo o očkování plošné. Za První republiky u nás ale začali veterináři očkovat psi proti vzteklině, která se v té době velmi rozšířila. Do dnešního dne jde o nemoc, u které není jisté, že ji vyléčíme. Vzteklina zabíjí a jedině očkování dokáže onemocnění zabránit. Další očkovací látkou, kterou jsme měli k dispozici, byla ta proti záškrtu.

To bylo v jakém roce?
V roce 1946. Tehdy moji rodiče vakcínu horlivě sháněli, protože můj bratr na toto onemocnění v roce 1945 zemřel. Od roku 1947 pak byl záškrt zařazen do takzvaného základního očkování. V té době jsme neříkali povinné očkování, protože nikdo neměl pocit, že by se chtěl tohoto práva vzdát. O dva roky později pak začalo plošné očkování proti tuberkulóze a v padesátých letech následovalo preventivní očkování proti tetanu. Do té doby se proti tetanu očkovalo jen po úrazech. Do období padesátých let spadá i očkování proti černému kašli. No a v roce 1959 se tyto tři vakcíny daly dohromady, do jedné očkovací látky. Šlo o naši českou očkovací látku pod názvem Alditepera.

Kdy přibylo další očkování?
V 60. letech se pak začalo očkovat proti obrně. To mě ale v té době minulo, protože já už nebyla na základní škole. Předpokládalo se totiž, že ve vyšším věku už toto onemocnění nehrozí. Proto jsem pak v dospělosti byla už jako lékařka ve velkém riziku, když jsme do nemocnice přijali pacienta s obrnou. Byl to Čech, který pracoval v Egyptě jako montér, a jako neočkovaný onemocněl. Na toto onemocnění následně ve 42 letech zemřel.

Takže obrna byla asi hodně nebezpečné onemocnění.
Tato infekce byla záludná v tom, že člověk ani nemusel vědět, že je nakažený. Zánětem mozkových blan a mozku s obrnou onemocní jen malé procento nakažených. Ale i osoby bez příznaků mohou nemoc přenášet. Na druhou stranu, díky tomu, že si i tito nakažení vytvářeli protilátky, epidemie se pomalu ukončovala.  

Podobně je tomu i u spalniček, které se nyní ve větším měřítku znovu objevují. Nemocní lidé je na sobě často nepoznají, takže je mohou z neznalosti šířit. A to velmi snadno. Jsou totiž velice nakažlivé. Index nakažlivosti je 95 %. Pokud jsou zavlečeny do většího kolektivu lidí s vnímavostí k infekci (neočkovaní, nedostatečně očkovaní, případně s nízkou hladinou protilátek), objevují se epidemie.

Od jakého roku se očkuje proti zarděnkám a příušnicím?
Toto očkování přibylo v devadesátých letech minulého století. U zarděnek proto, že zejména u těhotných žen existuje riziko infekce v prvních 3 měsících těhotenství, kdy hrozí postižení plodu – vrozené vady. U příušnic je zase riziko zánětu mozku a mozkových blan a u mužů se objevuje riziko sterility.

Došlo k nějakým změnám i v tomto tisíciletí?
Ano došlo, přibylo další očkování. Živá vakcína proti obrně byla změněna na neživou vakcínu a do základního očkování byla zařazena vakcína proti Hemophilus influenzae typu b (Hib). Zabraňuje zánětu záklopky hlasové a hnisavému zánětu mozkových blan u dětí do věku 5 let. Poslední vakcínou v povinném očkování je vakcína proti virovému zánětu jater typu B (VHB). Zde se onemocnění přenáší především krví. Rizikem pro děti mohou být například injekční jehly infikovaných narkomanů ponechané na pískovištích. Problémem je, že onemocnění v raném dětském věku přechází často do chronicity s následnou cirhózou a rizikem karcinomu jater.

Očkování je jedním z výdobytků moderní medicíny. Ale bohužel, právě jeho úspěšnost, tedy to, že nevidíme těžké a komplikované průběhy onemocnění či dokonce úmrtí, vede k jeho zpochybňování.

Čtěte také:

Uložit

Reklama