Vztahy

Hihňající se družičky

Ahoj,
popadla mne nostalgie, chodím teď s bříškem, tak si člověk s chutí zavzpomíná, jak to začalo.

S mužem jsme se poznali na kolejích na VŠ - jeho spolubydlící si ke mně jednou přišel půjčit sůl a než se rok s rokem sešel, stal se z nás pár.

Pak jsme odešli ze školy, já si doma sbalila do krosny oblečení a oznámila jsem rodině, že jdu žít za svým parterem 450 km daleko. Do podkrovního pokojíčku asi tak 6 m2 k jeho rodičům, kde všude, kde se dalo, ležely dráty a součástky a partner to považoval za naprosto normální, že v podstatě bydlí v dílně.

Dodnes si vybavuji, jak jsme mezeru mezi stěnou a postelí vyplňovali stohy knih a deskou z překližky, abychom se vešli dva vedle sebe :-), a dodnes tvrdím, že jsem musela být velmi, ale velmi zamilovaná, protože mi to připadalo zcela v pořádku a bez problémů. :-)

Prošli jsme si obdobím bez finančních prostředků, kdy muž měl jen peníze z civilky a já základní mzdu; několikrát jsme se přestěhovali, sehnali si práci. Po pěti letech společné domácnosti jsme tak nějak přirozeně a sami od sebe dospěli k rozhodnutí, že další logický vývoj našeho vzájemného vztahu a jeho symbolické potvrzení a zpečetění bude svatba.

Zrovna nedávno na to muž vzpomínal - to jsme takhle šli okolo radnice a řekli jsme si - hele, co kdybychom si došli vyzvednout papíry - a bylo to.

Na obřad jsme pozvali všechny - od příbuzenstva po přátele a sousedy. Říkali jsme si, že tím učiníme zdvořilosti zadost a nic nám to neudělá, snad až na tu práci s pozvánkami.

Pokud mohu někomu doporučit - neberte si na svatbu jako družičky své mladší pubertální sourozence. Asi uprostřed proslovu oddávajícího, který lehce šilhal, právě v momentě, kdy dojaté maminky začaly zamačkávat slzu v oku, se jedné z družiček začalo zdát, že projev je sdělován ženichovi a jí. Začala se hihňat, čehož se samozřejmě okamžitě chytla i druhá družička.

Koukla jsem se po očku na ženicha, který byl pevně zahryznutý do rtu, cukaly mu koutky a stékal mu pot po čele. Jak jsem zaregistrovala vzrůstající šum za námi, už byla situace nezadržitelná.

Zřetelně jsem cítila nadskakující závoj a soucítila s oddávajícím, který ve snaze zachovat jakés takés dekórum v pětivteřinových intervalech přerušoval řeč na protismíchovou pauzu a nakonec byl nucen zredukovat řeč na nezbytně nutné formality.

Pak nám při přípitku popřál, aby nás tento životní optimismus provázel i nadále celým naším manželstvím a hosté si nesmírně pochvalovali, že na takto krátké svatbě snad ještě nebyli.

Už dříve jsme se rozhodli, že spojíme svatbu se zapíjením svobody, takže na další oslavy byli pozvaní jen rodiče a sourozenci a spousta přátel.

Pronajali jsme rekreační chatku se zahradou u Třeboně, aby byla možnost hned po akci zalézt a prospat se bez nutnosti přesunů. Kamarádi vytáhli kytary a foukací harmoniky a moravská část výpravy nám předala svůj hlavní svatební dar - dostatečné zásoby dobrého vína ze sklípku.

Jako další dary se s námi přátelé dohodli na darech praktických, na které se složili - bylo to dáno tím, jak dlouho jsme měli s partnerem společnou domácnost - my už od nikoho nic nepotřebovali. Takže jsme dostali například kvalitní spacáky. Jo a březová polena. Prý kvůli "teplu rodinného krbu" :-) Možná že to bylo netradiční, možná že někdo z příbuzenstva se mohl cítit nepoctěn a uražen.

I třeba rodiče, kterým bylo vše podáno oznamovací formou, jakože my jsme se rozhodli, vybrali, zařídili, zaplatili a tak to bude. My víme, že jsme měli svatbu naprosto přesně podle svého, v úžasné atmosféře, byli jsme obklopeni samými výbornými lidmi, kteří s námi sdíleli naši radost.

Dodnes oba tvrdíme, že to byla jedna z nejlepších akcí, které jsme podnikli, a jen litujeme toho, že už si ji nezopakujeme.

Nemyslím, že by velká nebo malá svatba měla nějaký vliv na štěstí v budoucím partnerském životě, ale je fakt, že asi ledacos vyplave na povrch - je to prostě první "velká" akce, kterou musí pár společně zařídit. A najednou se potýkají s fakty, že nejsou schopni se dohodnout. Že nejsou schopni společně odolat tlaku z vnějšku, kdy jsou třeba pořád pod velkým vlivem rodičů a nejsou dostatečně samostatní. Prověří si vzájemnou spolehlivost ("měl jsi zařídit jen prstýnky a i na to jsi zapomněl") a podobné věci, které je pak budou provázet celým manželstvím.

Odpůrci svateb tvrdí, že je to "jen papír" - je i není.

V chodu naší domácnosti se nic nezměnilo. Navenek se nic nezměnilo. Ale tak nějak pocitově jsme jakoby postoupili do "dalšího levelu" vzájemného vztahu. Jako bychom se k sobě veřejně přihlásili, že nejsme dva, ale pár, který patří k sobě a ostatní s tím musí počítat. Přiznávám bez mučení, je to trochu sobecké "cejchování" - tenhle chlap je prostě MŮJ muž a já jsem jeho žena.

Iva


Milá Ivo,
svatba je sobecké "cejchování", které už existuje po staletí :-). Někdo je proti němu, ale je také dost těch, kteří sice ženatí či vdané jsou, ale na ten "cejch" zapomínají... Vám přeji do budoucna hodně štěstí a příjemné vzpomínání na váš den "D"!

   
14.02.2006 - Láska a vztahy - autor: Iveta Šafránková

Komentáře:

  1. avatar
    [4] IMI [*]

    Katka Mr.: AHOOOJ ! ty taky tu? no ty vaše tramvaje byly taky vcelku originální, měla jsi to sepsat
    Iva

    Editorka by si mohla zopakovat, podle jakého klíče se dělí text na odstavce, to rozkouskování je strašný.

    superkarma: 0 14.02.2006, 20:03:23
  2. avatar
    [1] Lenika [*]

    superkarma: 0 14.02.2006, 15:18:23

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme