Já je v oblibě nemám. Několikrát v životě jsem se nechala umluvit a nastoupila na několik vypečených atrakcí. Nikoli bez následků.

Naposledy letos jsem, já bloud, podlehla nátlaku svých dcer a motivačním průpovídkám typu: Nebuď přece srágora, dyť to je pomalu i pro vozíčkáře,“ a podobně…

I vlezla jsem na věc, která se jednak celá točila kolem vlastní osy dokola, a navíc se velice zprudka začaly točit i jednotlivé sedačky, a to na všechny světové strany. Zesinala jsem ještě před tím, než se atrakce pohnula z místa. Popřemýšlela jsem, kolik času bych potřebovala, abych se na poslední chvíli zachránila plavným skokem mimo prkna.

Startujeméééééé!“

„Drž hubu, blbe,“požádala jsem polohlasem onu osobu v kukani a pevně se chytla madel. Tak pevně, že se mi odkrvily ruce až k loktům.

Moje dcera hypnotizovala můj obličej z o kus dál umístěné sedačky.

Zavřela jsem oči.

Bylo to ještě horší, a tak jsem je zase otevřela. Od té chvíle mi byly veletoče, které provádělo moje bezmocné tělo, zcela ojedinělé.

Mé oči totiž spatřily mé doklady, kreditní karty, milion vizitek a také dva tampony, kterak si vesele plachtí vzduchem směrem ke stanu s lochneskou.

Ten pitomec, co mě usazoval do sedačky, mi mou kabelku umístil k nohám, a já pitomec ji nezavřela.

Od té chvíle jsem se bavila tím, že jsem se snažila vehementně na podlaze přišlápnout alespoň své telefony, malovátka, občanský průkaz a jiné důležité předměty.

Pavlína myslela, že zvracím.

Trvalo mi pak půl hodiny, než jsem dohledala všechno, co mě během té „zábavy“ opustilo.

Následně jsem se ten den ještě pokusila sestřelit válečky a získat krepovou růži.

Sestřelila jsem pravda leccos, jen né ty válečky.

Růži jsem nakonec dostala. Zřejmě ze soucitu.

Na cestu domů jsem si ještě zakoupila zaručeně čerstvou klobásku u stánku, kterou jsem již za dvě hodiny statečně odložila do toalety.


Jednak poutě nemám ráda, že se tam nudím, a jednak že mě tam pokaždé čeká nějaký průšvih.

Když jsem se například jednou nechala dovléct na horskou dráhu, nevydržela jsem stres a těsně před takovým tím sešupem dolů jsem kousla strýce do prsou. Bylo mi 15.

Ve strašidelném zámku mi v mých deseti spadlo něco za krk, z čehož jsem měla velice kvalitní šok a prokousnutý ret.

Jo a na pouti v Německu minulý rok mě kousl Yorkshirský teriér do tváře.


Ještě se mi divíte, že mám osypky po té, co mi minulý týden Radek s Johankou radostně oznamovali, že „V Německu bude příští tejden pouť“?

Ten příští týden je tento a já jedu do Varnsdorfu dneska odpoledne.

Přála bych si, aby byla zítra bouřka až do neděle.

A vy? Máte rádi poutě a atrakce? Na čem nebezpečném, až adrenalinovém jste kdy byli?

Vlezli byste na tohle?

Své příběhy a zážitky i sympatie k pouťovému veselí posílejte už teď na redakce@zena-in.cz.

Hrajeme, jak jinak, než o pouťové „štěstíčko“, tedy nevíte, co ve škatulce bude. :-))

 

Reklama