Luisa Augusta Wilemína Amálie Meklenburgsko-Strelitzská se narodila 10.3.1776 v Hannoveru jako dcera Karla II., vévody Meklenburgsko-Strelitzského a princezny Friederiky Karolíny Luisy z Essen Darmstadtu. Bezvýznamná německá princeznička získala do vínku jediný, zato nesmírný dar - byla neuvěřitelně krásná.

Žádná jiná na světě
Po smrti své matky, to bylo Luise šest let, vyrůstala spolu se svými sestrami u babičky a u tety Charlotty, později pak u své starší sestry Friederiky, vévodkyně ze Sachsen – Hildburghausenu. Spolu s Friederikou byla ve Frankfurtu představena Bedřichu Vilémovi Pruskému. „To je ona, a pokud, ne, nebude to žádná jiná na světě,“ pronesl prý okouzlený princ. Poddajná Luisa samozřejmě souhlasila, a tak se o Vánocích roku 1793 slavila svatba. Hned dvojitá, protože Vilémův bratr Ludvík si vzal Friederiku.

Žena s mdlým rozumem
Zprvu vše probíhalo skvěle - okouzlující Luise šlo vytknout snad jen přílišnou zálibu v tanci a jistou lehkovážnost. Jinak byla vzornou manželkou - sladkou, naivní a poddajnou, přesně takovou ženou, jaké prý miloval i císař Napoleon. Právě pro něj se ovšem měla Luisa stát příkladem ženy, která dalece překročila své pravomoci. „Žena s hezkou tváří, avšak mdlým rozumem, absolutně neschopná předjímat důsledky svých činů,“ prohlásil o ní o několik let později francouzský císař. Nepříliš vzdělaná Luisa přitom usilovala o rozšíření svých obzorů a navzdory tomu, že její manžel vzděláním a literaturou pohrdal, četla básníky i filosofy.

Jsem jen slabá žena
Jinak se Luisa věnovala „ženským“ záležitostem, poslušně rodila svému manželovi děti, které jí nikterak neubíraly na kráse, a s jistou zdráhavou neochotou se po Vilémově boku účastnila vojenských přehlídek. Jen skutečnost, že její děti nezdědily nic z matčiny krásy, ji poněkud rozlaďovala. „Dnes a denně zjišťuji, že jsem jen slabá žena, a slabá jsem proto, že jsem dobrosrdečná. Chci, aby byl každý šťastný, a tak odpouštím, zapomínám a neumím spílat tam, kde bych měla,“ napsala o sobě sama Luisa.

Věřím vám, tak jako věřím Bohu
Roku 1797 nastoupil Bedřich Vilém po svém otci na pruský trůn. V jiných časech by snad mohl být dobrým panovníkem, ale ve stínu rostoucí Napoleonovy moci se mu jeho láska k míru, trpělivost a jistá nerozhodnost staly osudnými. A tak to nakonec byla Luisa, kterou při letním pobytu v Mamelu u baltského moře okouzlil její vzdálený příbuzný a úhlavní Napoleonův nepřítel ruský car Alexander I., jenž se zasazovala o vstup Pruska do války. Alexander byl pravým opakem Luisina muže - nesmírně pohledný, romantický a vzdělaný válečník, a tak se královnina sentimentální láska k němu, ostatně i Alexander choval pro Luisu značnou slabost, změnila v bezmezný obdiv k jeho politice. „Věřím vám, tak jako věřím Bohu,“ napsala mu.

Figurka v rukou mužů
Luisa se stala figurkou proválečné pruské kliky a vysloužila si tak jak Napoleonovu nenávist a pohrdání, tak obdiv a lásku vlastenců i pruských vojáků. Nikdy ovšem nestanula v čele svých vojsk - byla jen krásným symbolem, ačkoliv vzdělaná - četla Schillera i Shakespeara a milovala poezii - nebyla ženou zrozenou pro bitevní pole. 3. ledna roku 1805 uspělo Luisino přesvědčování a Vilém podepsal s Alexandrem spojeneckou smlouvu. Bylo však už pozdě - Napoleonova moc vzrostla, a tak když se váhavý Vilém na podzim roku 1806 pustil do vojenských operací, spoléhaje na skvělou armádu vybudovanou svým dědem, zjistil, že se už dávno změnila jak strategie a taktika, tak výzbroj a výstroj vojsk. Prusko utrpělo zdrcující porážku u Jeny a u Auerstädtu a královna Luisa, která povzbuzovala své muže, tak tak uprchla v kočáře do Mamelu.

 

Krásná vyjednavačka
Za tento útěk zaplatila Luisa zdravím - těžce onemocněla a nikdy se už zcela neuzdravila. Když utrpěl v roce 1807 porážku i její obdivovaný hrdina, car Alexander, nezbylo, než jednat o míru. A byl to právě Alexander, kdo Prusko opustil a v jednáních ho nepodpořil. Nakonec byla Luisa povolána do Tylže, aby svou krásou obměkčila Napoleonovo srdce. Avšak i když si mocný císař poupravil svůj názor pro ni a s jistým obdivem se vyjádřil, že dokáže být neuvěřitelně neústupná, vytrvalá a přitom okouzlující a taktní, neslevil ze svých požadavků ani o píď. A to ani když ho poněkud zahanbený Alexander žádal o shovívavost vůči Prusku.

Symbol vlastenectví
Královna Luisa se, narozdíl od svého manžela, nedočkala porážky císaře, kterého nazývala netvorem. Zemřela 19.7.1810 v Hohenzieritzu na plicní embolii. Přežilo ji sedm z deseti dětí, mezi nimi i budoucí král a císař, Bedřich Vilém IV. Svou laskavostí, krásou i odvahou se Luisa vryla do srdcí svých současníků a stala se symbolem trpící královny - obrazem, k němuž vzhlíželi vojáci i vlastenci po celá další staletí.

Jak na Vás působí osud královny Luisy? Myslíte si, že byla skutečnou vlastenkou, nebo jen „kráskou mdlého rozumu“, jak o ní tvrdil Napoleon? Byla jenom figurkou ve hře mocných, nebo si za svůj osud mohla sama? A co myslíte, je něco pravdy na legendách o jejím milostném vztahu s Alexanderem?

Reklama