Znáte tu roztomilou vlastnost průšvihů - sdružování? Když přijde jeden, netrvá dlouho a přizve si kamaráda. Zkrátka když se daří, tak se daří. Něco takového nás potkalo cestou na prodloužený víkend do Paříže.

Naplánovali jsme s přítelem tento výlet a na poslední chvíli se k nám přidala přítelova sestra s jejím přítelem. Říkejme jim pro zjednodušení spolucestovatelé. Úkol byl jasný, dostat nás všechny na Bratislavské letiště na středeční pátou hodinu odpolední.

Plán následující: Já půjdu na dopoledne do práce, abych ušetřila dovolenou. Přítel jí má dost, tak se ráno pěkně vyspí a pak se v klidu sbalí. Spolucestující dorazí autem k nám a všechny věci naloží do našeho auta. Pak si zajedou do města na oběd a v jednu hodinu mě vyzvednou z práce. Přijedem na letiště, spolucestující vysadíme se všemi kufry. Odvezem auto k nedalekému shoping parku, abychom nemuseli platit dva a půl tisíce za parkování. Najdem mu nějaké pěkné místečko trochu stranou. Autobusem se vrátíme na letiště s dostatečnou časovou rezervou a v klidu se nalodíme. Jednoduché.

Skutečnost byla trošku jiná. V sedm jsem dorazila do práce, přítel vstával v devět. V deset hlásil příjezd spolucestujících a ve dvanáct vyráželi do města. V tu chvíli jsem věděla, že přijedou pozdě. Jaké překvapení. O půl druhé jsem sbíhala schody přesně v okamžiku, kdy se blížili ke dveřím. Všichni se usmívali od ucha k uchu a mávali na pozdrav. Moje oči však pořád přitahoval ten nezvyklý černý obdélník na přední masce auta. Strčila jsem hlavu dovnitř: "Víš o tom, že nemáš značku?" "Jakou značku?" "No espézetku přeci." "Já nemám značku?" "Vy o tom taky nic nevíte?" "Nedívali jsme se." "Bez toho přece nemůžem jet do zahraničí." Úsměvy ztuhly všem. Dali jsme si kolečko kolem hospody, kde jedli. Nikde nic, tak jsme se stočili zpátky k nám, že prohledáme parkoviště. Značka ležela na silnici kousek od mojí práce. Vytáhla jsem ji z kaluže a strčila za přední sklo. Konečně vyrážíme.

Hned po překročení hranic se spustil liják jak v deštném pralese. Po dálnici jsme frčeli se smrtí v očích a na tachometru s bídou 80. Konečně jsme dorazili na letiště a vysadili spolucestující i s kufry. Vydáváme se zaparkovat auto. "Hele, shoping palace", hlásím odbočku. To bylo jednoduché. Před námi se do dálky táhne pruh asfaltu a nad ním zelená cedule s nápisem ŽILINA. Okamžitě mám v ruce navigaci se žádostí, kam jet. To vím i bez navigace, máme být v protisměru. Do odletu hodina a my brázdíme slovenské dálnice. Po několika kilometrech se jako anděl zjevila křižovatka a tentokrát už jsme jeli najisto.

Na parkovišti byl čas tak akorát vmanévrovat na první volné místo a utíkat na zastávku. V ruce pár drobných na jízdenku. Autobus přijel za chvíli a nás vítal nápis: JÍZDENKY VE VOZIDLECH NEVEDEM. Řidič se na náš dotaz tváří jako vrah a milý mladík na předním sedadle hlásí, že revizor tam byl před chvílí. Nicméně na letiště jsme dorazili.

Poklusem zdoláváme všechny čtyři patra letištní haly, abychom zjistili, že tam není ani noha. Milá slečna, která nám nabízela pomoc už ve dveřích, nám oznámila, že musíme do staré haly. Funíme na posledním úseku naší strastiplné cesty a kontrolou probíháme uřícení, zmoklí a zpocení. Ale také šťastní, že jsme to stihli.

Vaše cestovatelka Heligona.

Pozn. red. : Text nebyla redakčně upraven

A auto se značkou za oknem bylo po návratu na svém místě? :)


  • Cestujete rádi?
  • Čím nejraději?
  • Co vás veselého potkalo na vašich cestách?
  • Co vás překvapilo?
  • Na co nikdy nezapomenete?
  • Jaká byla ta nejdelší, nejzajímavější, nejpovedenější cesta?
  • Jakou cestu už byste nikdy neopakovali?

    Pište mi na redakce@zena-in.cz

    heslo: cesta

Pište, budu se těšit na vaše cestovatelské příběhy, zážitky, povídky, zajímavé fotografie...

Kdo mě dnes nejvíce pobaví, rozesměje, překvapí, dostane krásnou dřevěnou kazetu s šesti druhy čajů Pickwick!

caje

Reklama