Také milujete knihy? Já odmalička moc. A jako dítko jsem měla nejraději ty, které měly kouzelné obrázky od Heleny Zmatlíkové. Jako dnes vidím Míčka Flíčka… Když jsem pak knížky s jejími ilustracemi kupovala svým dětem, byly stejně nadšené a já jsem se s nimi mohla znovu potěšit či objevovat knihy nové, a tak trochu se vrátit do svého dětství…

Když jsem pro vás nedávno připravovala životní příběh Astrid Lindgrenové, uvědomila jsem si, proč jsem tak ráda četla Děti z Bullerbynu. Ano -  ta kouzelná knížka měla půvabné ilustrace, zdánlivě jednoduché, ale tak milé a optimistické… Nevím, jak ta kniha vypadá ve švédském originále – a možná by nebylo nezajímavé to zjistit – ale v českém překladu nemá chybu!

Malířka a ilustrátorka Helena Zmatlíková se narodila v roce 1923 a odmala ráda malovala. Dokonce občas i ve škole pod lavicí - pohotově dokázala zachytit své spolužáky, učitele i dění ve třídě. Brzy se ukázalo, že má skutečný výtvarný talent. A nejen ten! Narodila se totiž do sportovní rodiny, oba její rodiče byli nadšení sportovci, patřili k prvním lyžařům u nás, ale i k propagátorům dalších sportů. Tatínek hrával fotbal (snad prý i s Vlastou Burianem), maminka dokonce pozemní hokej. Proto vedli ke sportu i svou malou dcerku. Helenčin tatínek Karel Wehrberger kromě svého hlavního zaměstnání přes zimu montoval lyže, v létě prováděl drobné opravy sportovního náčiní. Maminka zase učila němčinu a angličtinu.

Ze sportů si Helenka oblíbila především lyžování a plavání, ale milovala i další sporty. Jako velmi malá holčička se objevila i na filmovém plátně. V roce 1926 to bylo v ještě němém filmu Pohádka máje s Jiřím Voskovcem (hrál tu roli Ríši -  tajně pod pseudonymem Petr Dolan – nicméně byl za to vyloučen z Devětsilu). O dva roky později si pak zahrála dětskou roli v romantickém filmu s názvem Životem vedla je láska. Navštěvovala i baletní školu paní Friedländerové. Možná i později tak trochu na hereckou kariéru pomýšlela, když chodila na hodiny herectví k Evě Vrchlické, osvojené dceři Jaroslava Vrchlického a herečce Národního divadla. Helenka se tedy od útlého dětství rozhodně nenudila!

Když se rozhodovalo o její budoucnosti, nabádal ji tatínek, že by si měla zvolit takové povolání, které by ji v budoucnu uživilo. A tak šla Helenka nejdříve do učení na švadlenu. Vydržela to ale jen krátce, hrozně ji to nebavilo! Naštěstí měla velmi tolerantní rodiče, kteří pochopili, jak velký talent má. A tatínek jí zaplatil výtvarná studia.

Helena ZmatlíkováPřihlásila se tedy na renomovanou soukromou Ukrajinskou akademii Grigorije Musatova v Praze a poté navštěvovala i pražskou Rotterovu školu kresby a grafiky. Nakonec přešla na Officinu Pragensis a pokračovala ve studiu u profesora Švába v jeho Škole volné a užité grafiky a reklamního umění. Už během si studií si přivydělávala jako módní kreslířka.

Přihlásila se totiž na inzerát a uspěla! Přestože byla z uchazeček nejmladší a neměla téměř žádné zkušenosti, vybrali si právě ji! Po studiích ještě v době protektorátu pak byla zaměstnána ve výtvarném ateliéru Melantrich. Kromě oděvních návrhů a návrhů kabelek se věnovala i kreslenému humoru, který nabízela do novin a časopisů.

Během války se v roce 1941 mladinká, ani ne osmnáctiletá, provdala za Ivo Zmatlíka, který později pracoval v nakladatelství Petr a Academia. V roce 1944 se jí narodil syn Ivan. Ten - ačkoli měl jisté výtvarné nadání a zcela určitě i domácí podporu -  nakonec nepokračoval v maminčiných šlépějích. Vystudoval režii na DAMU a stal se z něj úspěšný režisér, dramaturg, překladatel a poslední čtvrtstoletí i nakladatel. Po revoluci totiž založil nakladatelství Artur, které se věnuje vydávání literatury různých žánrů, ovšem především dětských knih, samozřejmě i těch s maminčinými ilustracemi. V nakladatelství pracuje i jeho dcera a malířčina vnučka Helena Zmatlíková ml.

Na počátku padesátých let se Helena Zmatlíková provdala podruhé. Vzala si malíře, grafika a scénografa Zdenka Seydla, s nímž prožila více než dvacet let a který zásadním způsobem ovlivnil její tvorbu. Pracovali spolu na celé řadě úspěšných knižních titulů. Prostřednictvím tohoto mimořádně všestranného výtvarníka, jehož rozsáhlé dílo není stále zdaleka doceněno, se seznámila s celou řadou jeho přátel, kteří patřili k umělecké špičce tehdejšího Československa  - Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou, Janem Werichem, Františkem Tichým a dalšími.

Ale vraťme se o pár let zpátky. První knihu ilustrovala ještě v době protektorátu, ale naplno se ilustracím začala věnovat až po válce. Nejdříve se jednalo o knihy pro dospělé, ale velmi brzy převážila tvorba pro děti. A získala nejen skvělé renomé, ale vybudovala si - a právem -  takovou pozici mezi našimi ilustrátory, že si později mohla knihy k ilustracím vybírat. Pracovala na volné noze a stala se kmenovou ilustrátorkou největšího dětského nakladatelství SNDK, později přejmenovaného na Albatros.

Myslím, že se snad nenajde nikdo, kdo by neznal její nádherné obrázky k Honzíkově cestě. Vlastně si tuto knihu automaticky s Helenou Zmatlíkovou spojujeme víc než kteroukoli jinou. Možná ale nevíte, že nebyla její první ilustrátorkou. Poprvé kniha Bohumila Říhy vyšla v roce 1954 s ilustracemi Antonína Pospíšila. A s jeho ilustracemi byla vydána do roku 1964 celkem pětkrát.

Souběžně ale začala vycházet od roku 1960 i Honzíkova cesta, kterou výtvarně doprovodila právě Helena Zmatlíková. Po revoluci 1989 se hodně diskutovalo o tom, že byla kniha poplatná režimu a dokonce byla v roce 1994 přepracována. Dcera Bohumila Říhy Eliška Janovská, středoškolská profesorka češtiny a francouzštiny, nedávno připustila, že některé zásahy byly poplatné euforii prvních porevolučních let.

Co na té původní verzi ale bylo proboha zas tak závadného? Oslovení soudružka učitelka či družstevní vajíčko? Vždyť to se dá dnešním dětem přece vysvětlit… Nevím, jak je tomu dnes, mám doma vydání z 80. let.... A to se mi opravdu po socialismu nestýská, to mi můžete věřit!

Knihy

Jedny z nejúspěšnějších knih s nádhernými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, další najdete na www.artur.cz

Ale samozřejmě nejsou to jen knihy z pera Bohumila Říhy Honzíkova cesta či O letadélku Káněti, které vycházely v obrovských nákladech. Celé generace těch nejmenších vyrostly na půvabných leporelech Vařila myšička kašičku nebo Hrubínova Palečka. Malým čtenářům byla zase určena Martínkova či Alenčina čítanka. Nesmrtelné jsou také ilustrace klasických pohádek Boženy Němcové, K. J. Erbena, bratří Grimmů, Marie Kubátové. Ostatně ty se v reedicích vydávají dodnes, stejně jako Collodiho Pinocchiova dobrodružství. A tak bychom mohli pokračovat…

Uvádí se totiž, že Helena Zmatlíková ilustrovala něco kolem 250 knižních titulů, i když toto číslo není úplně přesné. Některé ilustrace vycházely a vycházejí v různých podobách s různými texty či v různých výborech dodnes, takže v širším pohledu bude těch titulů určitě víc než tři stovky. Jako jediná žena patří do první desítky nejvydávanějších našich ilustrátorů dvacátého století. Je ale známá po celém světě, protože mnohé úspěšné knihy vycházely v zahraničí už přímo s jejími ilustracemi. Mimořádné obliby dosáhla například v Japonsku. Řadu ocenění získala nejen u nás, ale také v cizině na mnoha prestižních knižních veletrzích. Zazářila i na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu, kde československý pavilon zaznamenal fenomenální úspěch a získal i její zásluhou nejvyšší ocenění – Zlatou hvězdu. Jádro tvorby Heleny Zmatlíkové sice spadá do padesátých až osmdesátých let, ale nepřestala pracovat ani v letech následujících, hlavně pro nově vzniklé nakladatelství Artur.

Neuměla a nechtěla odpočívat. Malovala vlastně do posledních chvil svého života, i přestože už měla vážné zdravotní komplikace s očima. Život bez malování si vůbec nedokázala představit! Helena Zmatlíková zemřela na následky mozkové mrtvice v roce 2005, knihy s jejími milými a pohodovými ilustracemi nás však provázejí i dnes…Pro většinu půvabných postaviček dětí, dospělých, pohádkových bytostí či zvířátek jsou typické velké modré oči. Takové měla i jejich autorka.


Traduje se historka, že když spisovatel František Nepil poprvé malířku viděl, napadlo ho, že tuto paní namalovala Helena Zmatlíková. Jenže ona ji nenamalovala! Ona to prostě byla ona!

Foto: Archiv Ivana Zmatlíka, syna paní Zmatlíkové, kterému děkuji i za mnoho cenných informací

 

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama