Tedy v občance to napsáno nemá, i když na „P“ to taky začíná. Nikdy se mi nestalo, že bych lomila rukama a zoufale vykřikovala „že já si nevzala Hufnágla!“. A doufám, že ani nebudu…

Myslím, že člověk potřebuje pár nevydařených vztahů, aby poznal, který je ten správný. Na to jsem měla docela štěstí. Jeden grázl větší než druhý, každý svým způsobem a tak jsem měla možnost poznat docela pestrý rejstřík toho, co někteří chlapi dokážou. A rozdíl mezi Pištou a kdejakým lemplem je pak tedy docela znatelný.

S manželem jsem začala chodit tím způsobem, že mi delší dobu nadbíhal a já, otrávená ze všech těch předchozích dacanů, jsem si řekla, proč to nezkusit…

Na tu pořádnou zamilovanost a následně lásku jsem si v našem vztahu počkala. Když jsme se k sobě po třech měsících známosti sestěhovali, byla jsem najednou vytržena z pohodlného bytečku rodičů, kde jsem nic moc nemusela a neměla žádné starosti, a náhle jsem existovala jen sama za sebe, přibylo starostí, povinností, v práci taky nebylo zrovna nejlehčí období a k tomu jsem budovala vztah s týpkem, o kterém jsem třiadvacet let neměla tušení a najednou mi vstoupil do života a převrátil ho.

Na počátku, kdy toho bylo moc, mě tedy ve slabších chvilkách přepadaly myšlenky, mám-li tohle zapotřebí. Někdy jsem chtěla utéct, zalézt do svého malého dětského pokojíčku, do své postele a zůstat tam schovaná…)

Ovšem vydržela jsem a naučila jsem se stát na vlastních nohách a teď už bych tento způsob života neměnila. Změnil se také především vztah s Pištou, který zesílil takovým způsobem, až jsem si říkala, může-li něco takového skutečně existovat.

Vzájemně jsme se stali svým druhým já. Jsme manželé, milenci, přátelé. Jeden nestačí otázku ani domyslet a druhý mu už na ni odpovídá. Můžeme se na sebe spolehnout, věříme si a čím víc času spolu trávíme, tím víc se potřebujeme.

Kdybych tehdy na začátku vztahu vycouvala, přišla bych o něco, co člověka potká jen jednou za život…jestli vůbec. A pak bych se teprve bila do hlavy a zoufala si nad promarněnou šancí s Pištou.

Ještěže já si toho Hufnágla vzala!

Heather


Miluju happy endy! Co k tomu dodat? Jsi šťastná žena! Míša

  • Stalo se i vám někdy v životě, že byste si například nechaly vymluvit muže, například rodiči, na kterého jste pak nikdy nezapomněly?
  • Nebo jste to byly třeba vy samy, kdo ho vymluvil sobě?
  • Daly jste někdy přednost někomu, kdo se později ukázal jako hrubý omyl, ale už nebyla cesta zpátky?
  • Litujete, že jste někoho opustily, nebo nechaly dojít k něčemu, co byste dnes hodnotily zcela jinak?
  • Nebo máte ve vzpomínce naopak zakódováno: „Ještě že jsem zavčasu dostala rozum?“

To je téma pro vašepříběhy, které mi pište na redakce@zena-in.cz

Autor dnešního vylosovaného příspěvku dostane aviváž a značkovou rtěnku.

Losovat budeme z příspěvků na obě témata.

Reklama