Reklama


S klidem Angličana stojí žena u kuchyňské linky a připravuje večeři, zatímco za ní stojící manžel, vytrvale hrotí banalitu, o které už mimochodem dvakrát hovořili.

Ona vypadá, že snad ani neslyší. To ho nesmírně popouzí a zvyšuje hlas. Přicházejí osobní útoky, hodnocení její matky, otce, předešlého partnera, z nepochopitelných důvodů vytahuje loňskou dovolenou a všechno, čeho se tam měla dopustit a co dodnes ani nevěděla, že provedla.

Následuje model „Kdybych byl tehdy zůstal doma, patrně bych si tu mnohem líp užil. Pozval bych si kámoše, nebo nějaký holky… nebo si vážně myslíš, že mě to tam, bavilo? Tvoje debilní slepicoidní kamarádka a její uřvanej smrad. A ten magor vod dráhy – smích. Vážně sis myslela, že s tím poloblbem se můžu o něčem bavit? Přestaň prosim tě dělat důležitou, stejně víš, stejně dobře jako já, že to, co tam vyplodíš, zase nepude žrát.

Ještě pár minut vypadá, jako byla hluchá a on zvyšuje obrátky. 

Najednou se zcela nečekaně rychle otáčí a právě ve chvíli, kdy se on zase usadí a nadechuje k další ofenzívě, ona prudce vrhá jeho směrem dezertní talíř. Ten stylem řízené střely dopadá přesně do oblasti jeho čela. Následuje výkřik a ona se zase věnuje buchtičkám a krému.

Řekli byste, že teď on vstane a napěchuje ji hlavu do misky se šodó?

Ne! Ona odchází do koupelny pro lékárničku, bere z ní láskyplně obvazový materiál a se slovy “už toho necháme miláčku“ mu něžně zalepí čelo. Večerní koncert pokračuje v duchu „mám tě rád a mám tě ráda“ v ložnici. Strategie jako víno. Že je to nesmysl? Znám takovou dvojici.

Lodní siréna a je pokoj

Někdy ovšem stačí, je-li jeden z partnerů vybaven nejen pevnými nervy, ale i kvalitními hlasivkami. On sedí zabořen v křesle a ona řeší návštěvu jeho přátel, kteří za sebou právě zavřeli dveře jejich bytu.

Nelíbí se jí toho spousta a také to hlasitě řeší, zatímco on je plný dojmů a rád by si chvilku poseděl a nechat příjemnou atmosféru doběhnout.
Ne tak ona. „Je to banda primitivů. Nechápu, proč nemůžeš  mít kamarády, kteří nejsou tak tupí. Jeden třikrát rozvedenej a upocenej, druhej vyléčenej alkoholik, třetí neumí nic jinýho, než čučet na fotbal, nebo na něj chodit! Je mi jeho ženy líto! Co tě na nich přitahuje, prosim tě? To jsi jako stejnej a doma hraješ komedii? Přeci jestli jsi jinej, tak ti tenhle póvl nemůže stačit? A proč se na mě nedíváš? Noooo, tak teď vejráš, jako ten Milan. Přesně jako blbec. Posloucháš mě vůbec? Aháá,  tak si myslíš, že jsem nějaká semetrika? Nestojím ti za slovo? Nechtěl bys nakonec vypadnout za nima? Je ti to líto? Určitě táhli do nějaký putiky – tak utíkej za nima! 

Po dvaceti minutách jejího monologu se on zvedá z křesla. Jeho dvoumetrová postava se vztyčí vedle jejích 155 centimetrů a s intenzitou zvuku dělostřeleckého granátu zařve „DRŽ HUBU!“.
 
Poté se sbírá a odchází na záchod, držíc v ruce nové Sorry. Po půl hodině stojí ona u dveří a tiše hlásí „Budeš večeřet lásko“? „Hned jsem tam“ ozývá se mile s toalety. Večeří jakoby se nic nestalo. Nikdo se k tématu nevrací, všechno je v pořádku. Přehnané? Věřte, že není. I o takových dvou vím.

Obličej místo trestu

Jakýkoli přestupek, jakékoli zlobení, cokoli, na co někdo potřebuje řízenou střelu v podobě nádobí, nebo hlas jako lodní siréna, na to mojí mámě vždycky stačil obličej. Dokázala se podívat takovým stylem, že nám padaly věci z rukou a jednalo-li se otce, omluvil se, radostně dohopkal ke dřezu, umyl nádobí a ještě u toho vypadal, že to je přesně to, co jej činí nekonečně šťastným mužem.

Nedokázali jsme jí zalhat. Při podezření jen zvedla obočí a bylo vymalováno. Byla-li rozzlobená, začaly se jí podivně zužovat oči, až z nich byla jen malá škvírka, ze které se leskla jen žlutozelená hrozivá barva. K tomu se jí pokaždé jakoby zkrabatila brada. Vidět jí v té chvíli
Quentin Tarantino, tak by jí poté, co by se vzpamatoval ze šoku, tutově obsadil. Netrestala nás, protože to prostě nepotřebovala.

Nepřítomnost je dobrá zbraň

Osobně volím taktiku bez soupeře není boje. Když se schyluje k hádce, nebo se děje něco, co zavání konfliktem, pronesu nějaké z mého pohledu životní moudro :), dám tomu patřičný důraz a výraz obličeje alá Šalamoun a s dovětkem „Takže si to prosím raději ještě rozmysli, ať si nemusím myslet, že se v tobě hrubě mýlím“, rychle odejdu z místnosti. Z devadesáti procent tohle funguje. O samotě si pak můžu nadávat nebo brečet, nebo do něčeho praštit. 
Ovšem je dobré mít při tom jistotu, že je člověk v právu. Jinak by to nebylo fér. 

Nesnáším totiž hádky, nemám ráda, když na sebe lidi řvou a navíc vím, že v takových případech, kdy se valí necenzurovaná slova, může dojít k tomu, co nikdo z dvojice nechce. Totiž k ráně pod pás.

Slova nelze pochytat a vrátit zpátky. Co bylo jednou vyřčeno, zůstává a někdy to může být horší, než rána talířem mezi oči. Totiž zasadit ránu do srdce, znamená mnohdy v okamžiku zlikvidovat všechno krásné, co jsme do něho uložili. A to by byla škoda.

Jaká je vaše strategie boje?