Bulvár

Havárie mi otevřela oči


Tak, jak začíná většina příběhů, začíná i ten můj.
Byla jsem hrozně zamilovaná. Chodili sme spolu přes dva roky a já doufala, že to tak bude už napořád - nicméně osud tomu chtěl jinak. No osud... tenkrát jsem hledala milion a půl jiných důvodů, proč to skončilo, hodně jsem se utěšovala a hledala chyby v sobě - dnes už to vidím jinak.

On byl v Praze a já holka z Moravy jsem se ho prostě nehodlala vzdát - ani po tom, co jsme se rozešli... Důvod tenkrát byl, že už to nejde takhle na dálku. Pravda to sice asi nebyla, ale mně to tenkrát stačilo. O prázdninách jsem se s bývalým přítelem domluvila, že na víkend zajedu do Prahy, a že si prostě uděláme hezkých pár dní, kdy on mi ukáže hlavní město. A já doufala... Celý víkend byl víceméně fajn, chovali jsme se k sobě jako dobří kamarádi, i když já pořád doufala v něco víc. Poslední večer jsem za ním šla do klubu, kde pracoval. Bavila jsem se, něco málo popila a pak jsme se odebrali domů. Autem nás vezl jeho kamarád, barman ze stejného klubu. Nevím, jak jsem si tenkrát mohla vůbec nevšimnout, že i on něco popil - a v autě na to už bylo bohužel pozdě. Řekla jsem si sice, že bych chtěla vystoupit, a přemlouvala přítele, ať jedeme tramvají, ale odbyl mě poznámkou, že je to stejně už jen kousek a že se nic nestane. Nevím, jestli i on tomu věřil, když jsme si to štrádovali 120ti kilometrovou rychlostí směr Žižkov. Prosby, aby jel pomaleji, nepadly zrovna na úrodnou půdu. Poslední, co si pamatuju bylo, jak přítel na něj křičí: „Bacha, vole, zábradlí" ...pak jen náraz, jak se točí auto, sype sklo... z auta mě vytahovali.
Jeho první reakce tenkrát byla, jestli se mi nic nestalo. Byla jsem otřesená a vůbec jsem nevěděla, co se děje, ale vypadalo to, že jsem si nic nezlomila. Když jsem mu to řekla, tak jeho následná reakce byla, že až přijedou policajti a sanitka, tak ať řeknu, že mi nic není, protože je to přece jeho kamarád. Saniťáci mému „Nevím, asi mi nic není" z fleku uvěřili a jak rychle přijeli, tak rychle zase byli pryč. Pak se to všechno nějak rychle semlelo, ani nevím pořádně, jak se to řešilo dál. Naštěstí to vypadalo horší, než to bylo - řidič i můj bývalý přítel byli jen poškrábaní od skla, já se zdála taky v pohodě. Klepala jsem se i hodně dlouho po tom, co jsme dorazili do jeho bytu (stalo se to asi 300 metrů před domem) a já ležela v posteli.
Ještě ten den jsem se sebrala a odjela z Prahy pryč za kamarádkou do Liberce. Ta hodina v autobuse byla pro mě hotový horor, brečela jsem celou cestu, hrozně jsem se bála. Když jsem dojela do Liberce, tak tam se teprve ukázalo, komu na mně opravdu záleží - kamarádka mě okamžitě odvedla k doktorovi, kde mi zjistili otřes mozku a pohmožděnou krční páteř. Za pár týdnů jsem byla fyzicky v pořádku, ale strach z aut je ve mně dodnes.
A moje velká láska? No, snažím se ve všem špatném hledat to dobré - ta havárie mi tenkrát otevřela oči. Časem velká láska přebolela a já našla někoho, kdo není tak sobecký a komu opravdu záleží na tom, jak mi je. Dnes je má tehdejší velká láska nezvěstná a jeho rodina ví jen to, že má nějakové problémy s drogama. A já mám dodnes obrovský strach z aut. I když bych někdy zapomenout chtěla a věřím, že i ta největší bolest časem pomine a stává se tím nejhezčím, co nám kdy v životě zůstane. Stane se tím, co nám nikdo už nedokáže vzít. Snad jen čas se snaží ukrást nám něco, co sám kdysi nadělil do našich srdcí. Ale pokud je to v srdci, ani čas to vzít nemůže. Nedokáže odebrat to nejkrásnější, co máme, nedokáže odebrat vzpomínky, za které jsme trpěli, za které jsme bojovali. Chceme si je pamatovat napořád, protože jsou součástí našeho bytí.


Milá ženo-in,
děkuji za dramatický příspěvek, ale abych se přiznala, vůbec nerozumím jeho závěru. Vy jste měla tenkrát dvojité štěstí. Že jste to přežila a že se vám rozsvítilo v hlavě. Došlo vám, jaký je přítel" nezodpovědný sobec.Tím spíš nechápu, proč na něj s takovým dojetím vzpomínáte.


   
04.12.2006 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. [11] Martina59 [*]

    Jano - jo to pojistné plnění není sranda

    superkarma: 0 02.06.2013, 10:05:42
  2. avatar
    [9] Pegas1632 [*]

    dalusa: já věřím že všechno špatné to dobré v sobě má - jen se to někdy ukáže až postupem času. A člověk to musí chtít taky najít - na všechno se dá podívat z několika úhlů.

    superkarma: 0 04.12.2006, 13:54:49
  3. avatar
    [8] xjannickax [*]

    taky jsem to nějak nepochopila

    superkarma: 0 04.12.2006, 13:38:59
  4. avatar
    [7] Janecka [*]

    Hezký příběh, akorát jsem se trochu zakousla u toho závěru

    superkarma: 0 04.12.2006, 13:07:03
  5. avatar
    [6] sobina [*]

    Láska se prostě nevymaže ze srdíčka ani sebevětším neštěstím. To je příroda a té my nerozumíme.

    superkarma: 0 04.12.2006, 13:05:43
  6. avatar
    [4] dalusa [*]

    Dano, vy asi nejste tak romantická jako autorka, byla to nejspíš její první láska a na tu se nezapomíná, ať to dopadne jakkoli, ne? Nehledě na to, že jí špatná zkušenost přivedla nakonec ke štěstí, kéž by všechno špatné bylo k něčemu dobré jako v tomto příběhu

    superkarma: 0 04.12.2006, 12:52:38
  7. avatar
    [3] Vivian [*]


    Je dobře, žes tu "ránu osudu" dokázala pochopit.

    superkarma: 0 04.12.2006, 12:52:02
  8. avatar
    [2] edith1975 [*]

    naštěstí pro Tebe to dopadlo dobře

    superkarma: 0 04.12.2006, 12:51:47
  9. [1] Olca [*]

    superkarma: 0 04.12.2006, 12:47:14

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme