Milá redakce ženy-in, před časem jsem zde napsala svůj příběh a dnes jsem se rozhodla napsat, jak dopadl. Snad to bude čtenářky zajímat. Prosím o anonymní uveřejnění. Děkuji.

Milé čtenářky ženy-in,

před nějakým časem jsem zde napsala svůj příběh (najdete ho ZDE), nebo vlastně životní situaci, a prosila Vás o názor, radu, pochopení, a moc za ně za všechny dodatečně děkuji... A tehdy jsem vám slíbila napsat, jak to všechno dopadlo.
Tak tedy píšu.

Svůj příběh jsem psala v době, kdy jsem nevěděla kudy kam, kdy mě drtily dva mlýnské kameny a já přemýšlela, trápila se, hledala a pátrala ve své duši odpověď na otázku, co mám dělat, co je nejen pro mě v dané situaci nejlepší. Rozhodovala jsem se mezi láskou a povinností, mezi dětmi a mužem, mezi srdcem a rozumem. Velká většina z vás mi radila opustit pevné, ale šedivé stěny mého života a vrhnout se do sice riskantních, ale o hodně více slibujících vod nového života...
A končila jsem ho ve chvíli, kdy se miláček a láska Tom měl vrátit z ročního pobytu v Anglii, vracel se za mnou a kvůli mně a já nechtěla ublížit dětem a manželovi svým odchodem, tím, že rozbiju rodinu, ve které jsem byla sice nešťastná, ale o to více jsem cítila zodpovědnost, nerozhodnost, nechuť ubližovat... Ach jo...

soutěž hora
Možná jste mi pomohly i vy a Vaše zkušenosti, možná mi hodně napovědělo moje srdíčko... zkrátka jsem se rozhodla... Nejvíce mi pomohl asi příspěvek jedné čtenářky, která napsala, ať se podívám na všechno  pohledem za pět let... Já - stále nešťastná a tlumící v sobě bolesti a křiky kvůli nějakému falešnému pocitu zodpovědnosti, děti velké a já sama s manželem... se kterým si nemám co říct, mám ho ráda jako svého kamaráda, ale nic víc, navíc s hrozným pocitem, že jsem se pro ně obětovala, Tom žijící třeba už s někým jiným a dávající lásku někomu jinému... Hrozný pocit...

Rozhodla jsem se, že od manžela odejdu. Ale ne, že odejdu hned k Tomovi a pověsím se mu na krk, rozhodla jsem se odejít a najít si svůj byt, kde bych žila nějakou dobu sama, dala dětem čas si zvyknout na novou situaci, dala čas sobě vyrovnat se s tím, co jsem udělala... Začala jsem děti pomalu připravovat na to, že se chceme s tatínkem rozejít a já budu bydlet někde jinde, ujišťovala je o naší lásce a možnosti jejich volby, jak často a s kým budou chtít trávit čas... Mluvili jsme i s manželem, nejdříve o tom, že se rozejdeme, pak i o tom, jak to bude fungovat, jak to bude s penězi, kdo si co nechá... Nekřičeli jsme, nehádali se... Zdá se mi, že ač to zní neuvěřitelně, tak jsme při plánování našeho rozchodu konečně byli schopní spolu i normálně mluvit, snad se ulevilo i jemu, že se situace v naší rodině konečně začala řešit, děti si postupně přivykaly na myšlenku, že to bude postupně fungovat jinak, než byly zvyklé...

Přišel březen a já si našla byt. Manžel mi ho pomohl zařídit, pomohl s nábytkem, zapojil spotřebiče... A najednou jsem zjistila, že všechno probíhá úplně normálně. Manžel se nehroutil ani nevěšel, děti neprotestovaly ani nevyváděly, tchyně nedostala infarkt... A já poprvé v životě zvládla udělat něco, co jsem opravdu chtěla, třeba natruc pravidlům, konvencím, řečem... přestože jsem z toho určitě dobrý pocit neměla. Patnáct let života nemůžete vymazat, zahodit... vlastně to ani nechci, určitě nebyly jen špatné... Vlastně jsem měla i takové ty záchvaty paniky, kdy jsem se úplně hroutila hrůzou z nejistoty z toho, co bude, zda to zvládnu, jestli přece jenom nemám okamžitě nechat balení, skočit manželovi kolem krku a zkusit začít se vším znovu... Ten pocit, že možná dělám životní chybu, bych nepřála nikomu...

Dnes je to měsíc, co jsem odešla z domu od manžela. Mám pronajatý malý, ale hezký byteček, děti jsou střídavě u mě a u manžela, zatím žádné vážnější psychické krize nepřišly, třikrát klepu, i když jsme to všichni oplakali a ještě dlouho bude trvat, než budeme všichni opravdu v pohodě... život jde dál... S manželem si normálně voláme a domlouváme se na dětech a vlastně všem, co je potřeba...

A Tom? I když se známe už 4 roky, vlastně spolu teprve začínáme chodit, poznávat se, jezdíme na výlety a chodíme na koncerty... a plánujeme naši budoucnost... a až jednou dozraje čas, budeme spolu... Vím to. On je láska mého života a stále silněji cítím, že v něm mám to, co od muže očekávám, oporu, porozumění, milující srdíčko a dvě silné ruce, které tu snad budou vždy, když je budu potřebovat...

A co tím vším chci říct? Že všechno v životě je řešitelné. Že i situace, které se nám zdají bezvýchodné, mají řešení, že vždy všechno nějak dopadne a stresovat se dopředu, aniž bychom to zkusili, je zbytečné a zbabělé... Že se máme řídit svým srdcem, ale nesmíme zapomínat ani na rozum a být nedočkaví a vrhat se do všeho po hlavě... Že vše je nejlepší řešit v klidu a s rozmyslem, a jen čas je to, co nám může pomoct...
Happy end? Ale ne, zdaleka ještě ne... Ještě pořád mám to nejhorší před sebou... Ale já věřím. A to mi dává sílu a chuť to všechno zvládat. A těšit se na to, co bude... jednou...

P. S.: Před chvílí volal Tom... má pro mě překvapení... má to 1000 m čtverečních a bude na tom stát náš domeček. :o)))))

Vaše čtenářka

Reklama