Bulvár

Handicapovaní mezi námi 1. – Nevidět neznamená nežít

„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
A. de Saint-Exupéry

Asi jste je už potkaly. Poznáte je podle bílé hole a černých brýlí. Nevidomí. Tak trochu se jich bojíme. Jsou mementem mortis, připomínkou křehkosti našich smyslů, toho, co by se nám mohlo také stát. Trochu je litujeme, přišli přece o to, co mnozí z nás považují za nejcennější, bez čeho si život ani nedovedou představit, totiž o zrak. Trochu je obdivujeme, za to, že dokážou žít ve světě, který nám připadá temný a děsivý. Někdy je podceňujeme, jsou přece slepí a jak by mohli žít bez pomoci nás, vidoucích? Ale především jim nerozumíme. Oči jsou totiž okna do duše. A ta jejich pro nás zůstávají zavřená.

V tomto kratičkém článku se pokusím shrnout několik základních informací o nevidomých, vyjmenovat důležitá pravidla vzájemné komunikace  a vyvrátit některé mýty a předsudky. Doufám, že až příště potkáte nevidomého, usnadní vám to vzájemnou komunikaci.

Mýtus: nevidomí jsou krtci
Lidé si občas myslí, že nevidomí vidí jen tmu. Spektrum poruch zraku je však široké – sahá od běžně brýlemi korigovaných vad přes slabozrakost, zachovaný světlocit až po úplnou slepotu. Navíc projev té které vady závisí na situaci – a tak se může stát, že člověk, který se za slunného dne celkem dobře orientuje zrakem, nebude za šera rozeznávat vůbec nic. Někteří slabozrací navíc odmítají používat bílou hůl a tak je někdy těžké identifikovat, jestli se jedná o člověka, který potřebuje pomoc.

Pravidlo: líná huba, holé neštěstí
Vždy platí – nebuďte lhostejní a zeptejte se, pokud se vám zdá, že nevidomý potřebuje pomoc. Normálně a zdvořile, nejdříve pozdravte, pokud možno alespoň se základním oslovením (slečno, pane), poté položte otázku – teprve poté se v případě potřeby můžete nevidomého opatrně dotknout na lokti nebo na rameni, aby věděl, že mluvíte na něj. Pokud jste se už s nevidomým setkali, představte se mu, případně i přidejte vysvětlení, odkud se znáte – i Vám už se určitě stalo, že jste marně přemýšleli, odkudpak znáte tu slečnu nebo pána, co jste si s ním právě povídali v tramvaji. Takové trapné „tápání“ si rád ušetří každý z nás, i nevidomý.

Pravidlo: nelovte bobříka dobrých skutků
Nedivte se, budete-li odmítnuti. Někteří nevidomí si velice cení vlastní samostatnosti a tak si raději cestu najdou sami, i když jim to bude trvat déle – není to nezdvořilost vůči Vám.  Nemusíte, po vzoru Foglarových hochů od Bobří řeky „lovit dobré skutky“ a vrhnout se na každého nevidomého, kterého potkáte. Většina jich je zcela samostatných a dosud žili svůj život bez Vás. Rozhodně neprovozujte žádné „přepadání ze zálohy“ a vláčení nevidomého kamsi do neznáma – leckdy se stane, že je nevidomý, čekající třeba na autobus, uchopen jakousi mlčenlivou „dobrou duší“ a vlečen na druhou stranu silnice nebo naopak strkán do dopravního prostředku, zkrátka že je s ním manipulováno jako s balíkem. Když se pak nevidomý pokusí vzepřít, je obvykle s rozpačitými omluvami nebo uraženým „brbláním“ opuštěn – zneuznaný pomocník uteče a nevidomý zůstane dezorientován kdesi uprostřed silnice nebo na neznámé zastávce…

Pravidlo: zavěste se, prosím
Pokud se nevidomý rozhodne nabídnutou pomoc přijmout a požádá Vás o doprovod, je nejvhodnější položit jeho ruku na váš loket a nechat ho, aby se do vás zavěsil. Vyhnete se tak nepohodlnému strkání nevidomého před sebou i jeho vlečení za sebou – nevidomý není ani kočárek, ani psík na vodítku. Úzkými místy přitom prochází nejprve průvodce, teprve pak nevidomý. Vhodné je také upozorňovat nevidomého na možné překážky – například obrubník dolů nebo nahoru, nebo schody dolu - nahoru.

Mýtus: popisujte jako Victor Hugo
Pokud provázíte nevidomého, nemusíte si hrát na známého spisovatele a chrlit ze sebe jeden bravurní popis za druhým. Upozorňujte jen na věci důležité nebo zvláštní, nemusíte spočítat všechny schody, stačí upozornit na začátek a konec schodiště, není potřeba vykládat, co všechno se kolem děje, ale vhodné je zmínit třeba nečekané změny…

Mýtus: nevidomí jsou mniši Shaolinu
Nevidomí nemají vyvinutý jakýsi „šestý smysl“ a nedokáží vycítit vše, co se kolem nich děje. Pravdou je, že někteří nevidomí, především trpící úplnou ztrátou zraku od dětství, mívají obvykle lépe vyvinutou orientaci s pomocí sluchu a prostorovou orientaci, není to však pravidlem. A především v hlučném prostředí velkoměsta mohou tyto smysly selhávat. Nevidomý, jde-li sám, se musí na chůzi soustředit – proto jednou z nejhorších věcí, kterou můžete udělat, je hrát si na neviditelného anděla strážného a bez upozornění se „plížit“ za nevidomým abyste ho „chránili“. Nevidomý si totiž dříve nebo později vaši přítomnost uvědomí a podněty, které způsobujete, ho ruší v soustředění  se na chůzi. Chcete-li pomoci, nabídněte se, budete-li odmítnuti, nechte nevidomého, ať jde sám.

Mýtus: nevidomí "nevidí"
V dialogu s nevidomým člověkem se také nemusíte vyhýbat pojmům jako „vidět“, „podívejte“, nebo jiným podobným výrazům – sami nevidomí je běžně používají, i když v trochu jiném významu – „viděl jsem zajímavý film“ znamená slyšel jsem ho, „viděl jsem pěknou brož“ znamená ohmatal jsem si ji a podobně. Nevhodné je ovšem v kontaktu s nevidomým ukazovat – potřebujete-li něco popsat, použijte přesné určení místa – například sklenice je vedle vaší pravé ruky, nebo pekárna je vlevo na rohu. Za nezdvořilé se také považuje vyptávání se na samotnou zrakovou vadu (Jak dlouho jste slepý? A vážně nevidíte? To musí být hrozné, ne?).

Alfa a omega
Alfou a omegou veškerého kontaktu s nevidomými je ovšem uvědomění si jejich lidské hodnoty – ať už jakkoli handicapovaní, jsou to především lidé, svéprávní (proto chcete-li se na něco zeptat nevidomého, ptejte se jeho a ne jeho průvodce), se svými náladami, starostmi ale i radostmi, mohou být nešťastní, nezdvořilí a urážliví stejně tak jako milí a přátelští – zkrátka jsou to lidé jako my. A jen tak, v setkání člověka s člověkem, já s ty, jim můžeme skutečně pomoci – a i když to možná některé z Vás udiví, i oni mohou v mnohém pomoci nám.

S využitím materiálů společnosti Tyfloservis - http://www.tyfloservis.cz

Pokračování seriálu o handicapovaných mezi námi bude příští pondělí…

   
10.07.2006 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [6] bokul [*]

    Clanek ctu se zpozdenim, v te dobe, kdy vysel jsme se pomalu ale jiste balila na tabor pro nevidome... a vlastne jsem mela chut napsat ve spolupraci s detmi neco podbneho, takze ted, po precteni, mi to pirpada docela zybtecne! Ivanko, napsala jste to moc pekne!

    superkarma: 0 21.08.2006, 00:35:28
  2. avatar
    [5] narciska [*]

    Amálie: vítr v bedně

    superkarma: 0 10.07.2006, 17:34:38
  3. avatar
    [4] Amálie [*]

    svetluszka: jééé, tys mě potěšila, děkuju i jménem svého nicku

    superkarma: 0 10.07.2006, 13:50:10
  4. avatar
    [3] svetluszka [*]

    Amálie: ..všechno nej. k svátku..

    superkarma: 0 10.07.2006, 13:33:23
  5. avatar
    [2] Amálie [*]

    párkrát jsem se nevidomého zeptala, zda potřebuje pomoct přejít silnici, páč se tam motal jak vítr v bedně. Dostalo se mi tak odporné reakce, že na ně zvysoka kálim. Maj pusu, tak ať si řeknou, když potřebujou. Pak jim klidně pomůžu. Amen.

    superkarma: 0 10.07.2006, 12:10:17
  6. avatar
    [1] mirrea [*]

    nevidomým můžete pomoci i jako dobrovolníci - ve sdružení Okamžik (http://www.okamzik.cz), kde jsem poznala skvělé lidičky

    superkarma: 0 10.07.2006, 09:46:52

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme