Za ta léta společného života se mi osvědčilo, že na manžela funguje jistá finta: když ke mně začal být protivný a chladný, stačilo ho trochu rozžárlit. Stačilo vyštrachat pohled podepsaný cizím chlapem a nechat ho ledabyle položený na gauči (co na tom, že je starý dvacet let), nebo se jednou vrátit z práce o hodinu později s tím, že jsem s kolegou musela probrat něco naléhavého. Manžel se začal bát, že mě ztrácí, a byl rázem zase zlatíčko.

 

Jsou tomu tři roky, co to už nedělám. Tenkrát v zimě muž odjel se synem na hory a já si na jeden z volných večerů domluvila sraz s Helenou, kamarádkou ze střední školy. Zašly jsme do vinárny nedaleko našeho domu a krafaly a krafaly, až se přiblížila půlnoc. Helenu jsem doprovodila na tramvajovou zastávku, na jejímž obrubníku seděl mužský s dlouhými vlasy a objímal pouzdro s houslemi. K našemu překvapení jsme v něm rozeznaly našeho někdejšího spolužáka Karla, který po střední vystudoval AMU.

 

„Nazdar holky,“ zdravil nás radostně. „Už jsem tady málem usnul!“ Ukázalo se, že milý Karel jede z jakési premiéry, kterou s kolegy mohutně zapil. „Jedeš se mnou tramvají?“ zeptala se Helena, ale Karel zavrtěl hlavou: „Kdepak, to bych začal blinkat.“ A trval na tom, že bude spát na zastávce. Přesvědčovaly jsme ho, ať neblázní a jede domů, vždyť by zmrznul! Ale umíte si představit domluvu s opilcem.

 

Nakonec se mi ho podařilo přemluvit, aby šel spát ke mně domů – bydlím za rohem. Celou cestu chodbou jsem držela prst na ústech – nebylo by příjemné, kdyby někdo ze sousedů viděl, jak o půlnoci táhnu domů cizího ožralu, kór když mám manžela na horách.

 

Karla jsem uložila na gauč v obýváku, postavila k němu kýbl a sklenici vody a šla spát. Neuplynulo ani půl hodiny, když se bytem začaly linout táhlé tóny houslí. Vystřelila jsem z postele a letěla do obýváku. „Prosím tě, tady v paneláku nemůžeš hrát v noci na housle!“ Karel ke mně obrátil kalné oči a řekl: „Moje maminka měla nejradši Montyho čardáš…“ A opřel smyčec do strun a už to jelo. „Tiše,“ nabírala jsem k hysterii, „probudíš sousedy!“

 

A taky že jo. Právě když Montyho čardáš vrcholil, ozvalo se klepání na topení. Karel odložil housle na gauč a já se radovala, že se umoudřil. On se ale místo toho vyklonil z okna a z plna hrdla zavolal: „Ale sousede, noc je ještě hříbě!“

Rychle jsem popadla housle a zamkla se s nimi v ložnici. Karel si mi pak sedl před dveře a ještě hodnou chvíli mě přemlouval „No tak, Hani, vrať mi housličky…“ Potom usnul.

 

Manželovi jsem celou historku dopodrobna popsala. Chtěla jsem to udělat dřív, než mu o mně začnou referovat sousedi. Střídavě bledl a brunátněl, trochu si zanadával, jednu chvíli se v něm probudila touha Karla zabít, ale nakonec uvěřil, že mluvím pravdu. Ale myslím si, že si té žárlivosti užil dost a přísahám, že už mu k ní nikdy nezavdám příčinu. Alespoň ne schválně. 

 


 

Tento článek najdete i v dnešním vydání internetového časopisu: www.superkocka.cz

 

Reklama