Když vidím, jak republikou hýbou nové reality show, je mi divně. Je mi taky divně z toho, že jsem máma dvou dětí, ve věku 20 a 25 let. Nedokážu si představit, že by se tam hlásilo jedno z mých dětí.

 

Žijeme sice ve velkém městě, kde si lidé nejsou k sobě tak blízko a jeden druhému takzvaně nekouká do talíře, ale i tak by mne hanba fackovala, kdyby se syn či dcera rozhodli vydat před nemilosrdné zraky kamer (a byli by vybráni, samozřejmě, nutný to předpoklad).

 

Hovořila jsem o tom se spoustou lidí, názory jsou různé: od je to jejich život, tak si s ním mohou dělat, co chtějí,... až po vydědila bych ji/ho...

 

Jak mohou lidé takhle promrhat tři měsíce života? Jak se mohou nechat sledovat kamerami a být viděni miliony diváků? Copak nejsou v životě člověka intimní chvíle, které nemá spatřit nikdo jiný, copak nechceme být někdy zalezlí v koutě, když je nám zle? Copak nejsou okamžiky, kdy bychom se nejraději neviděli a jsme rádi, že nás při tom nikdo nevidí?

 

Myslím si, že není pravda, že je to jen jejich život! Mají své nejbližší – rodinu, partnera; povinnosti – školu, zaměstnání. To vše přece utváří jejich okolí a to okolí zase názor na ně. Lituji rodiče těch mladých, neb jim asi není lehko – vsadím se, že se na ně sousedé dívají skrz prsty a největší pavlačové drbny mají asi co dělat.

 

Mohu jedině trochu souhlasit s tvrzením, že tomu, co vyhraje, to určitě může být jedno, co si o něm jiní myslí. Ale co ti druzí? Hráli jen pimprlové divadlo pod rentgenovými zraky diváků, jež jim ukázali palcem dolů.

 

Jsem opravdu velmi ráda, že mé děti mají jiné zájmy, protože kdybych byla máma někoho z těch, co jsou ve vile, ať už v Big Brotherovi nebo ve VyVolených, hanbou bych se propadla, že jsem je nedokázala vychovat líp. Vy snad ne?

Reklama