Setkal jsem se s paní herečkou, manželkou Jiřího Adamíry a jednou z (troufnu si říct) ikon současné pražské herecké scény, paní Hanou Maciuchovou. Mluvili jsme o věcech vážných i nevážných, zabrousili k buddhismu, herectví, ale i kosmetice...

Hanu Maciuchovou, dlouholetou členku Divadla Na Vinohradech, představitelku nejedné velké televizní i filmové postavy a v neposlední řadě i moudrou ženu s vozem životních zkušeností, jistě netřeba představovat. Sešli jsme se v kavárně Studia Saint Germain v Praze. Šaramantní dáma používající vytříbenou češtinu na mě okamžitě zapůsobila, ačkoli je Hana Maciuchová postavy spíše drobné, dokázala v mých očích svojí grácií vyplnit celou místnost...

Dá se popsat typický den herečky?
hanaTo víte, že dá. Když zvolím ten typický den, kdy zkouším v divadle, tak musím ráno vstát kolem čtvrt na osm. Zvládnu koupelnu, kuchyň, snídani. Stihnu se podívat, co mě na zkoušce čeká. Zkouším pak od desíti do dvou. Odpoledne se snažím zvládnout jisté dluhy domácí nebo své. V půl šesté už se chytám na večerní představení.

Tedy jste doma trochu na přeskáčku, ráno jdete do divadla, pak máte volno a potom zase do divadla...
Ano, ale samozřejmě ten blok volna není volnem. Jako každá žena si ráno nesu z domova seznam věcí, které potřebuji koupit, zařídit, naučit se... víte, když člověk zkouší, tak je v takovém zvláštním pastavu, protože problémy figury, kterou se snaží zvládnout, ho stále atakují, nebo mě stále atakují. Nosím si ji v sobě jako dvojče.

To je hodně zajímavé a nabízí se otázka, jak moc vás takové vaše dvojče ovlivňuje v osobním životě?
To koriguji, v normálním životě mě neovlivňuje. Ale je to i právě proto, že si dovedu v soukromí čas udělat a povinnosti korigovat.

Vy teď chystáte pro Studio Sain Germain představení Žena vlčí mák. Ta hra je vlastně jeden dlouhý monolog. Jak se taková věc učí? Je to těžší, když nemáte na jevišti na koho reagovat?
Je to těžší, a právě proto potřebuji velké soustředění. To byl důvod, proč jsem přerušila natáčení Ulice a rozloučila se s Miriam Hejlovou. Nedokázala bych tyto dvě masivní práce zvládat najednou. Žena vlčí mák je monodrama, ve kterém začínám každodenností staré ženy. Monodrama končí tím, že díky muži, kterého potká, omládne. Všechno, co se s ní stane, jak se jí bystří smysly, změní život, je obsahem téhle hry.

Jak velký přesah má tahle hra do života každé ženy, nebo třeba jak velký přesah má pro vás?
Přesah jistě má, proto ji dělám a proto se mi zdá zajímavá. Přála bych každé ženě, aby prožila takovou životní inspiraci. Možná bych jim přála, aby se to stalo dřív, protože Marta říká, že se jí to stalo ve chvíli, kdy smrt už neděsí, kdy se stává součástí života. Kdyby byl život jen vzrušující, což je silné slovo, může to být až úmorné, ale pocit zjitřenosti je velice osvěžující. Postavit se proti určité monotónnosti a zajetým rituálům, ze kterých se možná dá čerpat energie, ale jsou občas také úmorné, je potřeba. Když si člověk namíchá život z obou těchto složek, je to pak „smysluplná“ záležitost.

VIZITKA

  • Jméno: Hana Maciuchová
  • Datum narození: 25. listopadu 1945
  • Znamení: střelec
  • Povolání: herečka

Vy se zajímáte o buddhismus: jak jste se k téhle cestě dostala?
V mé životní situaci jsem našla laskavé východisko. Potřebovala jsem, aby duše existovaly, měly možnost přecházet do jiného rozměru a zase se vrátit. Přečetla jsem o tom několik knížek a uchvacovalo mě, že by člověk měl ve svém životě najít zadání z minulých životů, zvládnout je, aby se mohl posunout k další reinkarnaci. Jsou to velmi zajímavá témata.

Zadání z minulých životů... to zní hodně metafyzicky, jak fakticky takové hledání vypadá?
To je záležitost každého. Radit někomu je velmi nevýhodné. Je vzrušující poznávat své vady a zároveň možnosti, hledat pro sebe východiska. Myslím, že tyto inspirující záležitosti by mohly zajímat každého. Opustit se v určité životní etapě, opustit svůj život, to bych nazvala rouháním.

Mířil jsem tou otázkou spíš k vaší osobní zkušenosti než k nějaké radě... prozradíte mi něco, co jste si přinesla ze svých minulých životů?
To vám neprozradím, je to moje tajemství.

Když jsem se na náš rozhovor chystal, oslovil jsem několik svých přátel s možností položit vám nějakou otázku (abych se neptal jen na věci, které zajímají jen mě). Mám vám od všech vyřídit, že vypadáte stále báječně a otázka vlastně byla vždy stejná, totiž jak to děláte?
Vyřiďte jim, že jsou laskaví, ale pokud takto působím, pak mě to může těšit. Myslím na své rodiče a geny, a nic kromobyčejného pro to nedělám. Snažím se spát, jím do polosyta, ale miluji dobré víno, tedy nemohu říct, že piju do polopita. Používám dobré krémy, ale to každá druhá žena. Je důležité i vnitřní uzpůsobení člověka - neřekla bych harmonie. Pokud by někdo dosáhl harmonie, moc bych mu to přála, ale mně stačí vnitřní řád. Proto je mi tak odporný bulvár, protože v lidech svou vylhaností vyvolává pocity závisti a nepřejícnosti. Takové věci jsou pro správnou duševní konstelaci špatné. Nezávidím, netrápím se zbytečnostmi... pravdou je, že mě život a osud ukotvil, když jsem prožívala tragické ztráty. Snažím se směřovat k té vnitřní harmonii.

Vy jste herectví i učila. Zajímalo by mě, když tak hořce mluvíte o bulváru a jakožto člověk, který se vydal na hereckou dráhu v době, kdy ještě bulvár u nás fakticky neexistoval, vnímáte rozdíl mezi vaší hereckou generací a mladými? Jde mi o to, jestli jsou dnešní mladí herci vnitřně jiní, protože oni už přece do toho kolotoče s vědomím bulváru vstupují... Jsou jiní?
Rozumím vám. Bohužel vám musím říct, že to byl také jeden z důvodů, proč jsem svoji kantorskou činnost ukončila. Dostalo se mi mnoho odkazů o tom, že mladí lidé začínají mít o našem řemesle velmi rozvolněnou představu. Uvádět potenciální kolegy do našeho řemesla, ukazovat jim všechny možnosti, které ale zároveň vyžadují energii, vzdělání i oddanost, je těžké. Pro mladé je to velice nepopulární a oni se ve svobodě možností najednou cítí jakoby přiskřípnutí či zatavení. Byl to jeden z problémů a velmi vážný, proto jsem svou kantořinu vzdala.
Dnešní mladá generace je možnostmi, které má, velmi jiná. Ale nevím, jestli je všechny využívá k osobnímu růstu.

Když si chcete odpočinout, co děláte? Inspirujte trochu naše čtenářky...
Mým životabudičem je příroda. Velmi mi pomáhá, když mohu vyjet ven. Samozřejmě mě fascinovalo fízlování bulvárních plátků. To je něco, s čím se vůbec nemohu smířit, ty praktiky, při nichž likvidují vaši osobní svobodu tak vulgárním způsobem. Tam, kam já zajíždím, okopávám zahrádku, sázím kytky a stromy, dýchám a odhazuji civilizační slupky, to mi vzít nemohou.
Potom je tu i kultura. Jsem oddanou posluchačkou stanice Vltava, Českého rozhlasu 3, která je velmi navigační, co se týče kulturních možností, nejen různých divadelních představení, ale i koncertů, výstav... pokud člověk chce najít něco, co mu udělá radost, má velkou možnost, kterou já ráda využívám.
Přiznávám, že nákupy nemusím.

Tedy, kdybychom to formulovali jako radu, tak by zněla: Vyjděte si někam do přírody na procházku a večer zase za kulturou...
Ano, ano, to jste pochopil úplně přesně.

foto zdroj: televize.cz

SOUTĚŽ: Vyhrajte lístky na premiéru hry Žena vlčí mák!

Reklama