Reklama

Svého manžela bezmezně milovala a vytvářela mu třicet devět let to nejlepší rodinné zázemí. Prostě ideální ženuška... Po jeho smrti pro ni ztratil život smysl, těžko se s jeho odchodem smiřovala. Přežila ho o dlouhých dvacet šest let...

Narodila se jako Anna Vlčková v roce 1885 do chudé rodiny. Její dětství nebylo ničím pozoruhodné, snad až na drobnost - její spolužačkou v obecné škole byla vnučka Boženy Němcové. Když jí bylo čtrnáct let, nastala v jejím životě obrovská změna. Nevlastní sestra jejího otce Eva Šulcová, která pracovala jako hospodyně, zdědila po smrti své zaměstnavatelky slušné jmění. A dostala skvělý nápad! Rozhodla se vzít Annu k sobě do Prahy, adoptovat ji a nechat ji vystudovat. Díky tetičce tedy Anna v Praze absolvovala rodinnou a později i obchodní školu. Významné bylo i to, že s tetou bydlely na Vinohradech – v domě, jehož majitelem byl pražský policejní ředitel Václav Olič. S jeho dcerou Annou, které říkali Aťa, se Anna Vlčková spřátelila na celý život.

Hana BenešováV roce 1905 se obě kamarádky rozhodly, že si vylepší svoji francouzštinu. Vlastně ji pořádně neuměla ani jedna z nich. Vydaly se tedy do Paříže a tam se po čase jako mimořádné studentky zapsaly na Sorbonnu. Mezi krajany, s nimiž se setkávaly, byl i Eduard Beneš. Podobně jako Anna Vlčková i on pocházel z nuzných poměrů, byl nejmladší z deseti dětí. Měl stejně jako ona štěstí. Jeho dva podstatně starší bratřiVáclav a Vojtěch - mu umožnili a financovali studium na gymnáziu v Praze. Po maturitě – nebyl prý vůbec premiant, měl většinou trojky, v septimě dokonce dvojku z chování – začal studovat filologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Pak studium přerušil a odjel studovat na Sorbonnu politické vědy a románskou jazykovědu. Také jeho cílem bylo zlepšit si francouzštinu, jazyk diplomatů.

 Beneš neměl na gymnáziu žádné kamarády, byl uzavřený, strohý, nespolečenský, ale cílevědomý. V Paříži už byl sebevědomější, ale stále měl tak trochu neotesané způsoby, nedbale se oblékal. Vůči oběma dívkám byl rezervovaný, udržoval si odstup. Neměl v úmyslu se s žádnou z nich zaplést, to se jaksi do jeho života nehodilo. A tak se s nimi zpočátku nemazal. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Během několika málo měsíců se s Annou sblížili a zasnoubili na velmi romantickém místě – v Paříži v Lucemburské zahradě. Zároveň se dohodli na změně jména – z Anny se stala Hana a z Eduarda Edvard. Tehdejší rakousko-uherské i později československé úřady takovou soukromou změnu respektovaly a nedělaly z toho žádný problém.

Svatba se konala v prosinci 1909 v chrámu sv. Ludmily na Vinohradech – tedy po třech letech od zásnub. To už byl Beneš doktorem filozofie i doktorem práv a působil jako suplující profesor francouzštiny a národohospodářství na obchodní akademii. Svatby se neúčastnil nikdo z rodiny ani z přátel, svědkem byl kostelník a obřad se neromanticky odehrál v časných ranních hodinách, aby pragmatický Beneš stihl tramvají přijet do školy na první hodinu. Neexistují ani žádné svatební fotografie. Ačkoli učitelský plat nebyl nijak závratný, Benešovi si špatně nežili. Dokonce si prý ještě před první světovou válkou na hypotéku pořídili v Praze dva činžovní domy. Nejspíš na tom měla tehdy více zásluhu Hana, tedy peníze její bohaté tetičky, které se „solidní“ Beneš, který nekouřil, nepil a měl přesnou představu o své budoucnosti, líbil.

Hana se svému manželovi ve všem přizpůsobila, stala se dokonalou hospodyní, přítelkyní, ale především milující manželkou. Pomáhala mu opravovat studentské práce, opisovala přednášky, když se stal v roce 1913 docentem sociologie na pražské univerzitě. Beneš byl workoholik, brzy přednášel i na technice a přispíval do novin. Hana dbala o manželovo zdraví. Nutila ho relaxovat – společně lyžovali, plavali, hráli tenis - později také čas trávili na zahrádce.

Asi nejhorší období v životě manželů nastalo po začátku první světové války. Tehdy Tomáš Garrigue Masaryk odjel o zahraničí a jako svého nejbližšího spolupracovníka v Čechách si vybral Edvarda Beneše. Ten mu dokonce nabídl peníze – část Hanina věna po zemřelé tetičce. Beneš se tak stal hlavním představitelem domácího odboje. V roce 1915 však Masaryka  - proti jeho vůli - do emigrace následoval. Chtěl se vyhnout odvodu na frontu a taky se obával, že by mohl přijít díky své „protistátní“ činnosti o doktorát. Brzy po jeho odchodu byla Hana Benešová zatčena. Zhroutila se a při výslechu dost věcí, o nichž policie nevěděla, ve své naivitě nešťastně vyzradila. Pobyla si ve vězení a propuštěna byla, když se její zdravotní stav – dostala zánět žlučníku – povážlivě zhoršil. Byla ale nadále pod policejním dozorem. Pak byla zatčena ještě jednou, takže celkem strávila ve vězení jedenáct měsíců – buď na samotce o rozměrech třikrát čtyři kroky bez nábytku, nebo naopak v cele pro čtrnáct delikventek. Definitivní vysvobození pro ni znamenala až amnestie nového císaře Karla I.

Po válce už čekala Edvarda Beneše závratná kariéra. Stal se uznávaným diplomatem, do vlasti se vrátil jako ministr zahraničních věcí a ve dvacátých letech byl zároveň krátce i premiérem poloúřednické vlády. Hezký vztah manželů kalil fakt, že bylo manželství bezdětné. Hana Benešová se tím dost trápila, podstupovala všelijaké léčebné kúry, ale kýžený výsledek se nedostavil, jediné těhotenství skončilo potratem. Vypadá to, že Edvard Beneš to snášel lépe než ona. Rozhodně to pro něj nebyl důvod, aby svou ženu vyměnil…Jakousi náhradou se Haně stal její synovec Jirka Vlček a pak nově vybudovaný dům v Sezimově Ústí. To ale bylo až ve třicátých letech…

Benešova vila

Benešova vila v Sezimově Ústí

V Praze bydleli nejdříve na Hradě, kde tehdy sídlilo ministerstvo zahraničních věcí, jehož šéfem byl Beneš až do svého zvolení prezidentem. Pak se přestěhovali do Černínského paláce a pak zpět na Hrad. K tomu si v polovině dvacátých let koupili vilku v Bubenči Na Zátorce. Tam si paní Benešová tak trochu splnila svůj sen – mít u domu zahrádku.

Jinak se stala reprezentativní manželkou, vždy skvěle oblečenou, dobře naladěnou. Svých povinností se dokázala zhostit dokonale i jako manželka prezidenta, kterým se stal její manžel v roce 1935. Byla vždy klidná, přívětivá, ve společnosti i mezi lidmi oblíbená, dokonce více než její manžel. Věnovala se také charitě, pracovala pro Červený kříž spolu s Alicí Masarykovou, která si k ní chodila léčit své deprese. Byla praktická i organizačně velice schopná.

Prezident Beneš byl po svém nástupu do prezidentského úřadu se svým předchůdcem neustále srovnáván. Jeho žena měla v tomto směru situaci usnadněnou. Byla vlastně první naší první dámou. Její předchůdkyně Charlotta Masaryková totiž tuto roli vlastně nezastávala, byla těžce nemocná a navíc brzy zemřela.

Novou roli si Benešovi dlouho neužili. V roce 1938 po Mnichovu Beneš abdikoval a velmi brzy manželé odletěli do Londýna. Najednou na sebe měli čas, trávili spolu celé dny, odpočívali. Brzy se to ale změnilo. Na čas odletěli do USA, kde Edvard Beneš jeden semestr přednášel na univerzitě. Hana Benešová se angažovala v ženském hnutí.

Po půl roce se Benešovi vrátili do Londýna a zde se stal Beneš hlavním představitelem exilové vlády. Návrat do vlasti po skončení války byl sice velkolepý, ale nastaly ty nejtěžší tři roky v Benešově životě. Ve snaze o kompromisy vlastně umožnil komunistům legálně se zmocnit vlády. Abdikoval v červnu 1948, když odmítl podepsat novou nedemokratickou ústavu. Zemřel už těžce nemocný na začátku září 1948 v Sezimově Ústí.

A paní Hana? „Schází mi zoufale. Neumím mít vlastní život.“ To napsala své kamarádce. Smyslem života se jí nakonec stala péče o vilu, hrobku a zahradu v Sezimově Ústí. Tam trávila velkou část roku – od Velikonoc do Dušiček. Zbytek pak v Praze v bytě na Loretánském náměstí. Byly to dlouhé roky bez milovaného manžela. Hana Benešová

Dožila se úctyhodného věku 89 let – zemřela před čtyřiceti lety 2. prosince 1974.

Letos vyšla k tomuto výročí první monografie o životě Hany Benešové z pera Petra Zídka.

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách: