Ohlédněte se… vidíte tu mizející skvrnu, která nám mává? Tak to je víkend…. Opouští náš čas a nechává prostor novému dnu.

 

Pondělí nám začíná a s ním přichází i nový týden.

Copak nám asi přinese?

Bude dobrý, či bude jednou velkou katastrofou?

 

Já pochopitelně přeji sobě i vám, aby tento týden byl prima. Aby nám vykouzlil jen samé příjemné věci a miloučké zážitky.

A navodit takovýto pohodový start právě do nového pracovního týdne se dnes pokusím i já ;o)

 

Dnešní téma dne totiž bude vzpomínkové. Budeme společně vzpomínat na články, které vyšly na Žena-in.cz a které se vám líbily, či naopak, které vás pobouřily…

 

Možná jste úplně nová čtenářka a pak věřím, že vám takovéto okénko do minulosti jistě přijde vhod. Co říkáte?
A pokud jste naší věrnou čtenářkou již řadu let, pak doufám, že i vy se ráda otočíte a nahlédnete do archivu vydání, zahledíte se do vrásčité tváře času dávno minulého  ;o)

 

Čili dnes nám, milé čtenářky, nic neposílejte. Žádné fotografie, žádné příběhy, žádné úvahy. Dnes můžete jen pohodlně sedět u svého počítače a společně s námi vzpomínat…

 

Pamatujete si třeba na můj úplně první článek, který vyšel zde, na magazínu Žena-in.cz?
Že ne?

Pak vám ho přikládám k ranní kávičce, kterou možná právě popíjíte ;o)

 

 

 

Také máte doma malého fantastu?

Každé dítě přichází na svět s větším či menším dárkem jménem fantazie. Každé dítě s tímto dárkem také jinak nakládá a hospodaří a každé dítě má svůj vlastní filtr, kterým sem tam přetéká nadbytek tohoto požehnání. Protože fantazie požehnáním je, i když nám rodičům z tohoto požehnání občas praskají nervy a velice často vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

Do chvíle, kdy náš andílek filtruje svoji fantazii jen do snů (křičí ze spaní hodinu co hodinu a my ráno vypadáme jak opuchlé, přezrálé rajče), to ještě jakžtakž jde. Strávíme to za vydatné pomoci záchranného lana v podobě myšlenky Dneska v noci už to určitě bude lepší… a dříve nebo později tomu tak skutečně je.

Horší situace nastane ve chvíli, kdy zjistíme, že sny – bezpečné svody nadbytečných představ - přestávají stačit. To si pak si lámeme hlavu nad otázkou: Co to s tím dítětem, panebože, zase je? … Po kom má takovou fantazii? …

U nás tato situace nastala kolem pátého roku. (Ideální věk na dokonalé probuzení požehnání.)
Syn začal chodit do školky a mé, doposud růžové představy o tom, jak moc se mu tam bude líbit, byly hned druhý den rozcupovány na kusy.

Ranní vstávání byly boje a mně pochodovaly nervy každým dnem o pěkný kus dál. Jeden den vzteklý obličej a křik: „Já tam nepudu! Mamí, já tam nepudu!“ vystřídaly druhý den slzy jak od stoletého krokodýla, smutné oči, a milióny důvodů, proč se právě dneska do školky jít nemůže. Ale to jsem zvládla.

Po čase, pro mne neskutečně dlouhém čase, se boje dostaly do fáze jen jakéhosi protestu a já jásala. Jásala jsem do té chvíle, než jsem zjistila, proč boje ustaly. Daly se na ústup před něčím daleko horším - ocáskománií.

Jedno krásné odpoledne, kdy jsem si pro kluka přišla do školky, vypadala naše paní učitelka skutečně zle a místo obvyklého Dobrý den, se zmohla jen na krátkou větu Já už z něj ale opravdu nemůžu! Byl to ten tón hlasu, který stojí jen krůček od hysterického křiku. Bylo mi jasné, že je zle…

Pětatřicet minut mi popisovala, jak mé roztomilé dítko má už nějakou dobu utkvělou představu o tom, že mu co chvíli vyrazí ocásek a naroste do neuvěřitelných rozměrů. Každých pět minut si stahoval kalhoty i slipy, aby se podívala, jestli už roste, a kontrolu vyžadoval nejen ve třídě, nýbrž i na ulici, v kině, v divadle…

Dětem ve třídě neustále opakoval, že mu nesmějí na ocásek šlápnout a při obědě si vyžádal místo v rohu třídy, protože kdyby čistě náhodou ocásek začal růst právě v tuto nevhodnou chvíli, musel být v bezpečí místnosti a ne v místě, kudy prochází paní učitelka. (Její podpatky by ho totiž zcela jistě rozdrtily).

Celou cestou domů, jsem synovi trpělivě vysvětlovala, že je to celé nesmysl. Nesmysl, nesmysl, nesmysl. Člověk ocásek nemá a nikdy mít nebude a protože on je člověk, znamená to co? Ano, správně; nikdy nebude mít ocásek. Probírali jsme to pro jistotu ještě doma a k mé velké úlevě se syn na sklonku dne skutečně přiklonil k myšlence, že přeci jen z toho ocásku nic nebude.

Ten večer jsem usínala s fakt dobrým pocitem. Cítila jsem se povzneseně z toho, jak dobře dokáži vlastnímu dítěti dostat z hlavičky utkvělou představu, zakořeněnou kdesi hluboko v samém jádru fantazie.

Druhý den ráno jsme do školky nešli.

Všechny kalhoty, trenýrky a slipy měly na zadku vystřižený otvor, dostatečně velký otvor, pro případ, kdyby se ten ocásek přeci jen rozhodl narůst… (Vsadím se, že to stříhal ve stejném okamžiku, kdy já usínala s tím „Fakt dobrým pocitem“...)

V sedmi letech šel syn do první třídy.

Netrvalo dlouho a začaly opět ranní boje. Tentokrát však neustávaly… Posilovala jsem svoje nervy sladkostmi (pochopitelně mé tělo brzy dostalo ten úžasný tvar Michelina) a tak nějak podvědomě jsem si říkala, že alespoň nehrozí Ocáskománie, nebo něco ještě daleko horšího.

Jenže nic není stejné…

Byl pošmourný, deštivý den, když mi zazvonil mobil a na druhém konci byla paní ředitelka. Řekla mi, ať si přijdu pro syna, že má velice ošklivý zážitek z dnešního rána a že je třeba jej vyřešit. (Pochopitelně mi vyvstaly před očima ty nejhorší možné vize, neuvěřitelně barvité a živé…) Letěla jsem do školy a celou cestu vyháněla představy z hlavy stejně jako obludné brouky ze špajzu.

Kluk byl ubrečený, oteklý, klepal se jak promoklé štěně a mně se chtělo brečet jen při pohledu na něj. Když mi ředitelka vylíčila, co se stalo - přesněji řečeno, co jí řekl syn - kecla jsem do křesla jak přezrálá švestka do trávy a v hlavě se mi opět vynořily vize. Tentokrát však byly o tom, co se mohlo stát, kdyby David nebyl tak chytrý a poučený.

Šel prý obvyklou cestou do školy, když ho náhle zastavil jakýsi cizí pán v červené bundě a čepici a řekl mu, že pokud s ním kousek půjde, dá mu pět tisíc korun, za které si koupí v obchodě s hračkami spoustu parádních věcí… Ale protože (a díkybohu za to) jsme doma často mluvili o různých nebezpečných, velice nebezpečných situacích, syn udělal přesně to, co měl v takovémto případě nakázáno. Začal křičet a běžel k prvnímu páru na ulici a řekl jim, že ten pán ho obtěžuje.

Naše cesta ze školy vedla rovnou na policejní stanici. Po hodině a půl, kdy policista stále dokola a dokola nutil syna vyprávět a popisovat, co se přesně stalo, jsme oba došli k závěru, že je více než podivné, jak se v různých detailech jeho výpovědi liší. Jednou měl pán čepici, podruhé ne, potřetí měl brýle... Nu, za další půl hodinku celá estráda vzala rychlý konec jedinou, obyčejnou větou:

Já si to vymyslel.“

On si to vymyslel a já si připadala jak úplný pitomec.

Jednou jsem si nad šálkem horké kávy libovala, že David už snad v deseti letech vypotřeboval veškerou dávku nadbytečné fantazie… Libovala jsem si do okamžiku, než se vrátil ze školy. Oči měl vyvalené, že se divím, že zůstaly na svém místě, a jedním dechem mi řekl: „Mami, chceš říct fakt bombu? Naše třídní je mimozemšťan!“  V kabinetě prý na moment neudržela podobu a on zahlédl, jak vypadá skutečně … podle synova popisu to tipuji na pravěkého ještěra…

Nevím, zda se někdy jeho fantazie dostane do hladiny normálu…každopádně dnes mi položil otázku: „Mami, nepřipadá ti divný, že má táta tak veliký zuby?“

… a z lednice mi zmizel všechen česnek…

 

 

 

Reklama