„Halóó, slyšíš mě?! No tak slyšíš mě?! Už mě slyšíííš??!!!“ Znáte to? Slábnoucí signál mobilní sítě vás nutí přidávat na decibelech a ve sluchátku se vzdaluje váš telefonní partner. Občas se takové věci prostě stávají. K vzteku je, když potřebujete vyřídit něco opravdu důležitého a stále dokola vytáčíte a hulákáte ono obligátní: „A teď už mě slyšíš?“

 

Situace, které jsou pochopitelné a do jakých se čas od času dostane každý z nás.

 

Jenže…. Jenže občas se stane, že se podobné nervozní výkřiky začnou ozývat třeba v tramvaji či v autobuse. Z bohulibého rozjímání a z myšlenek o ničem, kterými se v dopravních prostředcích povětšinou zaobíráme, vás vytrhne polohysterický ječák…. No nic, asi je to důležité, řeknete si a snažíte se vypustit okolní dění z hlavy.

 

Bohužel, mnohdy to nejde. Telefonující osoba se neodbytně prokousává do vašeho mozku a vy, ač poslouchat nechcete, tak prostě slyšíte. A vaše mysl je tak zavalena informacemi, které vám jsou poněkud k ničemu, nicméně nemáte šanci jim uniknout.

 

„No neříkej, opravdu? A jak to mohla udělat?“ ……….. „A přijdete zítra?“ ……… „Co jsi říkala?“ ……… „No to né, Jirka bude taky doma.“………… „A přijdete teda?“ ……. „No já nevím, v kolik chceš?“ ……. „V sedm je brzy.“ ……… „A nemůžeš si to nějak zařídit?“ ….. „Zkus to…“ ……. „Hele a co Petr?“ ……. „Hihihi, nech tohoooooo.“

 

A takhle nějak podobně hovor pokračuje a pokračuje. Přes hory a doly, přes zastávky, stanice, nástupní ostrůvky… A vy se snažíte tomu uniknout. Máte za sebou náročný den a alespoň chvíli nechcete nikoho vidět, nikoho slyšet……. „Cožééé? Já už tě zase neslyším!“

 

Taky to nesnášíte? Anebo jsem taková hysterka jenom já? Výsledky dnešní ankety mě docela vyděsily. Opravdu je vás většina, kterou něco takového nechává zcela chladnou? Pomóóóc!

 

 

Reklama