Moji rodiče se vůbec nehádali, a pokud ano, tak to zdatně maskovali.
Za to my děti jsme se štěkaly jako psi a rvaly jako koně.
Byli jsme jako schůdky, pěkně po dvou letech. Nejstarší brácha, já střed a nejmladší sestra.
Ta dostávala pochopitelně nejvíc, protože byla v našich očích mazánek a žalobníček.

Naštěstí jsme z toho vyrostli a našim dětským bitkám se dnes smějeme.
Ale někdy mě až zamrazí, co se v afektu dokáže urodit v dětské hlavičce.
Bratr: “Pamatuješ, jak jsi po mně jednou hodila nůž?“
“Jo, naštěstí jsi za sebou včas zavřel dveře,“ já na to.
Museli jsme být pěkní sígři.

Ze školních let se mi vybavuje jedna děsivá hádka s kamarádkou, která skončila rvačkou.
Bylo to v zimě a my jsme jezdily na vycpaných igelitových pytlích. Nedalo se to moc řídit a já v plné rychlosti narazila kamarádce do zad.
Nedala si vymluvit, že to nebylo úmyslně a pustila se do mě za ohromného zájmu všech spolusáňkujících.
Řezaly jsme do sebe hlava nehlava jako dvě lítice a ostatní fandili jak při sportovním "mači". Tenkrát jsem prohrála a ten incident mezi nás navždy vrazil klín.
Já cítila lítost znásobenou porážkou, ona falešnou hrdost.
Ale proč o tom píšu, když je to tak dávno?

Nemám ráda hádky a pokud možno se jim vyhýbám, protože mě vyčerpávají.

Když pominu dětské školní hádky kvůli prkotinám, které nám tehdy připadaly smrtelně vážné, přes studentská léta, kdy se řevnivost proměnila v  konkurenční boj,  a dostanu se do dospělosti, kdy jsem si prošla vztahem, za něž by se nemusela stydět ani sicilská rodina, měla bych už být zkušený hádkový praktik, co v tom umí chodit.
Opak je pravdou.

Možná je to věkem, ale dnes raději ustoupím, odejdu, někdy si neodpustím prásknout dveřmi, ale o samotě ze mě vztek vždycky vyprchá. A co mi ještě pomáhá? Vykecat se.
Na uklidňovací procházky s sebou beru psa a mobil. Udělám pár děr do hlavy kamarádce a je mi lépe. Vím, že jí nezůstanu dlužna, za pár dní dělám vrbu zase já.

Někdo se dokonce hádá rád kvůli „sladkému" udobřování.
Pořádně se porafat, vyřvat, roztřískat pár talířů a pak se k sobě přitulit jak dvě hrdličky? “Pudliky mudliky“.
Z toho mám husí kůži.
To u mě vůbec nefunguje.
Nejsem splachovací, musím úplně vychladnout a nechat problém doznít, jinak se mnou není řeč.
Po každé hádce ale ve mně zůstává vězet trn, takový ostrý kamínek, který se musí zapouzdřit.
Kolik těch kamínků už v sobě mám?
Nestane se ze mě nakonec skála?

A jak jste na tom vy?
Dáváte přednost ostré výměně názorů, nebo se stáhnete do sebe?
Křičíte, třískáte věcmi, nebo to v sobě dusíte?
Co je nejčastější příčinou hádek u vás?

Napište nám na toto téma.


Reklama