Co s námi udělalo pětadvacet let svobody (slova) a zdánlivá anonymita diskusních fór na internetu? Stejně jako se svého času říkalo, že Red Bull nám dává křídla, tak internetové diskuse z nás dělají dle psychologů většinou uhádanou smečku divochů bez zábran.

Nevím, jak jinde ve světě, ale v diskusích na českých webech je vidět, že v naší společnosti platí toto smutné pravidlo: Když jsme s něčím spokojeni, nedáme svou spokojenost znát, považujeme to za samozřejmost - nepochválíme.

hádky

  • Ovšem jakmile není něco jen trochu podle našeho gusta, ozveme se. Ne všichni. A ne vždycky. Ale právě proto je většina internetových diskusí tak negativních.

Nedávno jsem se zcela nezávazně bavila o komentářích pod články s jedním psychologem. Osvětlil mi, že většina lidí, kteří dravě píšou svůj názor pod každý článek, zoufale touží být aspoň tímto způsobem na chvíli důležití. A co vzbudí větší pozornost než protinázor, kritika, silná slova?

Takový „vševěd“, který podle svých komentářů všude byl, všechno zná, má většinou ten největší problém sám se sebou. Hezky to ilustruje následující příběh:

Příběh Lindy (32 let)

Manžel přišel před třemi lety o dobré místo a dosud se s tím nevyrovnal. Ačkoliv práci nyní má, neustále si na vše stěžuje a má pocit, že celý svět je proti němu. Nedávno jsem objevila jeho rýpavé komentáře pod pro mě lehce identifikovatelnou přezdívkou na internetu a nestačila jsem se divit, kolik zloby v jeho slovech je. Napadá tam celkem rozumné názory jiných lidí, za každou cenu se snaží prosadit svou pravdu, která je samozřejmě poznamenaná událostmi kolem ukončení jeho pracovního poměru a nemožností sehnat adekvátní místo.

Ale to není vše. Když jsem si sedla k počítači a projížděla zpětně starší články, zjistila jsem, že komentuje skoro každý jistého typu - a to kdo ví, jestli takto nediskutuje na více webech. Představa, kolik času tomu věnuje, mi pak udělala skutečně nejednu vrásku na čele.

Vím, člověk nemá zasahovat druhému do soukromí, ale když na jednu stranu říká, jak má málo času a jak je stále přepracovaný z práce na počítači, takže se vůbec nevěnuje dětem, připadne vám divné, že vlastně do noci sedí u monitoru a píše naprosto zbytečné komentáře, ne? Mně to tedy přišlo opravdu dost líto.

A to nemluvím o tom, že podobné hádky vede i na svém facebookovém profilu. Rozhádal se už s řadou našich přátel, protože jeho urážlivé komentáře vydejchá málokdo. A já se tomu vlastně ani nedivím.

Trávíte spousta času přesvědčováním ostatních o své pravdě? Máte pocit, že když jste někam něco napsali, pohne se svět k lepšímu? Tak to bohužel nefunguje.

  • Navíc ve skutečnosti málokdo čte příspěvky ostatních.

Až na rozhádanou skupinu, která čítá většinou dva až pět zúčastněných (ve výjimečných případech u velkých kauz samozřejmě více), je třeba smířit se s tím, že vaše příspěvky ostatní diskutující zpravidla nečtou, nebo aspoň ne příliš pozorně, což je často vidět i ze scestných reakcí.

Než se tedy příště opět rozhodnete někomu něco natřít opakovanými útoky a pádnými argumenty v diskusi, stálo by možná za zvážení, zda energii (a čas!) nevložit do něčeho smysluplnějšího. Sympatický názor na to má třeba paní Romana.

Příběh Romany (27 let)

Z domova jsem byla vychována k otevřenému jednání a odvaze stát si za svým přesvědčením. Aktivně se zajímám o politické dění, ochranu přírody a další věci, které myslím dnes spousta lidí podceňuje, resp. jde jim podle mě hlavně o to, aby si naplnili vrchovatě nákupní košík na sobotu.

Samozřejmě nějakým blábolením v diskusích na internetu neudělám svět lepším. Proto jsou také moje aktivity v reálném životě takové, jaké jsou, ale to sem teď nepatří. Zmiňuji to proto, že i já - ačkoliv jsem si vědoma, že moje slova v diskusích mají stejnou cenu, jako když se - s odpuštěním - házejí perly sviním, často nevydržím a musím něco okomentovat.

Když prostě vidím tu do nebe volající blbost některých lidí, tak mám rudo před očima. Copak se tihle lidi vážně zbláznili? To mají tak krátkou paměť a skutečně věří tomu, že jim dá někdo něco zadarmo? Panebože, ne nadarmo se říká, že ani kuře zadarmo nehrabe. Vždycky to někdo musí zaplatit. A podobných příkladů vznětlivých témat bych mohla uvést víc.

A jestli se nechám vtáhnout do hádek? Nenechám. Napíšu svůj názor, abych se uklidnila, a pak už se tam raději nedívám.

Poláci prý mají jedno nádherné rčení na situace, když se nás druzí lidé snaží vtáhnout do svých dramat. Říkají: „To není můj cirkus, to nejsou moje opice...

Možná by se nám někdy ulevilo, kdybychom nechali ostatní žít v jejich cirkuse a se změnou k lepšímu, po které toužíme, začali u sebe.

Už Albert Einstein říkal, že definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. A to byl nějaký mozek...

Přečtěte si také:

Reklama