Krásný den redakci a všem ženám i mužům-in,
dnešní téma mi vehnalo úsměv na tvář. Brzy pochopíte proč.

Když jsme s přítelem spolu bydleli a byli spolu asi 4 roky, napadlo mne, že bychom se mohli vzít. Tak jsem to navrhla mezi řečí a byla mezi řečí odmítnuta. :o( To se opakovalo ještě jednou, a to už jsem začala přemýšlet, jestli je mu se mnou vůbec dobře.
Bylo mi 23, na vdávání spoustu času, ale tenkrát jsem to brala jinak a hlavně jsem se nikdy nechtěla vdávat, že bych musela. Navíc se blížilo takové hezké datum - 11. 9. 1999.

A tak jsem začala mluvit, už ne jen tak mezi řečí, ale pěkně cíleně. Asi to zabralo, náhoda tomu chtěla, že přítelův oblíbený hráč, Wayne Gretzky, měl číslo 99, a tak přítel souhlasil a naše svatba se konala právě 11. 9. 1999.
O ruku mě vlastně nikdy nepožádal. Ale aspoň šel za mou matkou a požádal o mou ruku ji.

Dnes jsme spolu 8 let manželé, máme 2 děti a jsme šťastni. Jen se na něj vždy, když se někde naskytne téma žádost o ruku, kouknu a musíme se smát.

Nedávno, když tiskem proběhlo, že Leoš Mareš utratil za prsten a všechno kolem toho přes milion, mi manžel řekl. „Tak já se s tebou asi rozvedu, abych tě mohl požádat, a pak si tě znovu vezmu."
Zkrátka mě nepožádal on, ale já. A důkladně. :o)))
Vaše Edith1975


Tak to se mi líbí. Pěkně jste vzala iniciativu do svých rukou, gratuluji!  Kdepak takoví váhaví střelci. :-) Díky za příspěvek.

Reklama