„Gratulujeme! Vyhrála jste!“
Tak přesně tuto větu jsem si vyslechla po telefonu. Jakási nadšená operátorka mi dobře proškoleným hlasem sdělila, že jsem vyhrála zájezd pro jednu až čtyři osoby. Z jejího projevu jsem nabyla dojmu, že má z této z nebe spadlé výhry větší radost než já. Já jsem totiž byla zaskočená a také mi v hlavě blikala varovná kontrolka: „Bacha na to! To nebude jen tak!“

 

A taky nebylo. Ale po pořádku.

 

Radostnému oznámení o výhře předcházel čtyři dny předtím jiný telefonát. V rámci něj jsem se zúčastnila vcelku nevinného průzkumu, ve kterém jsem odpověděla na otázku, kde jsem byla v uplynulých dvou letech na dovolené. Na závěr mi operátorka slušně poděkovala a zeptala se, zda může můj dotazník zařadit do slosování: „Víte, pravděpodobnost, že vyhrajete, je skutečně malá, ale za zařazení nic nedáte. A třeba zrovna budete mít štěstí.“

 

Za pár dní jsem tedy byla postavena před hotovou věc. Bylo mi sděleno, že štěstěna sedla zrovna na mne a že mě čeká již jen jedna jediná povinnost. Dostavit se ve středu do hotelu Kladno, kde bude při skleničce šampaňského slavnostně rozpečetěna obálka a já se dozvím, co jsem vyhrála.

 

 

Blikačka v mé hlavě se rozblikala trošku rychleji. „Počkejte, tomu nerozumím. Vyhrála jsem přece zájezd?“ „Ano, jistě. Vyhrála jste. Zájezd, videokameru nebo sadu luxusních hodinek. A co konkrétně bude patřit právě vám, to se dozvíte právě v hotelu Kladno.“

 

Aha. Něco mi tu nehraje. A začíná mě to skutečně zajímat. Po několika doplňujících dotazech jsem z dámy na druhém konci telefonního spojení vymámila, že v rámci předání mé výhry bude ještě občerstvení, prezentace zajímavého produktu jejich firmy a samozřejmě – předání výhry. Protože především proto tam budu. Závěrem mi bylo sděleno, že je nutná přítomnost partnera a úplně nakonec jsem si vyslechla doporučení: vzít s sebou hotovost 30 000 Kč. Co kdyby se mi něco z jejich nabídky zalíbilo. K dovršení přesvědčivosti jsem za dva dny obdržela poštou ještě oficiální písemnou pozvánku.

 

Dobrá tedy. Je mi jasné, o co jde, nicméně pozvání přijímám. Chci to prostě zažít na vlastní kůži a přesvědčit se, jak to na takových akcích chodí. Zatím jsem o podobných prezentacích pouze slyšela od zklamaných lidí a rozhodla jsem se tuto hozenou rukavici zvednout.

Konec konců, živím se jako redaktorka a strkat nos všude, kam to jde, je součástí mé profese.

 

S pocitem, že jsem připravena na všechno, přijíždím v doprovodu svého přítele v určený čas do hotelu Kladno. (Už v této chvíli mohu prozradit, že to, že jsem připravena na všechno, jsem si pouze naivně myslela.)

 

Hned po příchodu je nám přidělena slečna, která se o nás bude po celé konání akce starat. Usadili jsme se ke stolu a byla nám nabídnuta sodovka. Jak jsem později zjistila, ona sodovka měla představovat avizované občerstvení. Nekonala se ani káva, natož třeba pár oschlých šunkových chlebíčků. No nic, najíst jsme se sem nepřišli.

 

Za chvíli už ale nemám šanci o jídle přemýšlet. Na scénu vchází bodrý Angličan v poněkud ošoupaných botách a v kalhotách, na kterých je zcela zřetelně patrný přehyb, jak visely na ramínku. Je to sám majitel firmy. V závěsu má ještě bodřejší a uvolněnější tlumočnici, která by svým výkonem mohla zcela bez ostychu aspirovat na Oscara. „Máte rádi dovolenou? Moře? Pohodlí? Ano?“ Připadám si jako na pouti. „Poslední prodloužená jízda! Už jenom pár volných míst!“ Dozvídáme se, že jsme se ocitli v místech, kde nám bude nabídnuto něco úchvatného. Ale že kupovat nemusíme nic! „V nejhorším případě se vám může stát, že odsud odejdete pouze se svou výhrou!“ šibalsky překládá tlumočící slečna.

 

 

Ležérní dvojici po chvíli střídá slečna, která nám má v půlhodinovém projevu představit úžasný a skvělý produkt, který rozhodně musíme mít. Dodnes jsem nepřišla na to, zda to byl záměr, či nikoliv, ale projev té přednášející „dívenky“ by se dal charakterizovat jakýmkoliv jiným přívlastkem, jen ne "záživným". Kromě výrazné vady řeči, kdy neuměla vyslovovat samohlásky, mluvila zcela monotónně a semlela bez ladu a skladu dohromady jakési finanční částky, pětihvězdičkový hotel, památky na Kanárských ostrovech a aby svému projevu dodala patřičný důraz, po každé druhé větě rozložila ruce asi tak, jak to vídáme na obrázcích svatých patronů.

 

 

V krátkosti shrnuto: skvělá a téměř zázračná nabídka sestávala z toho, že zaplatíme 300 000 Kč a budeme mít možnost jeden týden v roce strávit v pětihvězdičkovém hotelu na Kanárských ostrovech. Samozřejmě, že v ceně není letenka, jídlo, pojištění a další výdaje. Navíc se ročně platí poplatek za údržbu ve výši 180 euro. Bohužel, chybí zcela normální součást podobných přednášek. A totiž – prostor pro naše dotazy.

 

Po nadlidském výkonu slečny, kterou jsem si pojmenovala na „svatá dala, nevěděla komu“, se na scéně opět objevují ošoupané botky a přešťastně působící tlumočnice.

 

„Tak co? Jak by se vám taková dovolená líbila? Skvělé, viďte?“ Vemlouvavým hlasem páčí tlumočnice z přihlížejících párů souhlasné přikyvování. „Ale nebojte se! Máme pro vás skvělou nabídku! Abyste si mohli prohlédnout místo, kam budete jezdit, můžete si právě teď v naší dražbě koupit zájezd za velmi výhodnou cenu.“ Následuje výčet všeho, co tento zájezd obsahuje, a pak je velkoryse předhozena vyvolávací dražební cifra. „Měli jsme včera velmi úspěšný den. A tak vám dnes můžeme nabídnout opravdu skvělou cenu. Tak kolik?“ Angličan předvádí, jak usilovně přemýšlí a pak hází do „éteru“ částku 25 000 Kč. „Dá někdo víc?“

 

A nyní nastala velká chvíle pro slečnu, která nám poskytla sodovku. „Připadá vám to zajímavé?“

Abych se přiznala, nevím. Toto jsou záležitosti, které si člověk musí v klidu promyslet a propočítat, porovnat s nabídkami jiných cestovek, zhodnotit, jestli si něco takového může zrovna v tuto chvíli dovolit. Bleskově s přítelem připočítáme k té základní částce letenky, plnou penzi, letištní taxy, pojištění a peníze na výměnu. Dostáváme se na částku skoro 70 000 Kč.

Vysvětlujeme to slečně. Zbytečně. Není zvyklá poslouchat argumenty a odpovídat na dotazy. Stylem kolovrátku nebo zaseklé gramofonové desky mele stále dokola to samé. Dívenka, která by mohla být mou dcerou, si zcela vážně osobuje právo nakládat s mými penězi a káravě mi sděluje, proč trvám na kapesném, když tam všechno budu mít.

 

Ve chvíli, kdy zjistila, že jsme neoblomní a do dražby o zájezd se nezapojíme, přesunula svou iniciativu směrem k tři sta tisícům a pokojíčku na Kanárech. Přítel sděluje, že k tomu se vyjadřovat nebude, jelikož slečně, která nám produkt představovala, nebylo rozumět.

 

Vzápětí následovalo něco, co mi doslova vyrazilo dech. Slečna, na které je již zcela patrné rozladění, volá přes celou místnost na svého kolegu: „Můžeš sem prosím tě přijít? Tady pán tomu nerozumí!“

 

Ohrazujeme se, že to vysvětlit nechceme, že zájem nemáme, a je nám sděleno doslova: „To si to teda poslechnete! Jste na naší prezentaci!“

Zvedám se od stolu s úmyslem okamžitě odejít. Přítel mě zabrzdí. „Počkej, tak si to poslechneme.“ Podívám se na něj a je mi jasné, že pro něj právě v tuto chvíli začala ta pravá zábava. V očích mu sálají pobavené jiskřičky. Mezitím je za potlesku vydražen onen zájezd. Páreček starších důchodců nedokázal odolat.

 

K našemu stolu usedá přivolaný pomocník. Mile, inteligentně a zasvěceně nám vysvětluje, maluje a kreslí na papír vše, co jsme nepochopili, a ochotně odpovídá na všechny naše dotazy.

Když zjistí, že 300 000 Kč investovat nechceme, vrací zpět bumerang se zájezdem. Počítáme, diskutujeme. Jsme neoblomní a on je asertivně houževnatý. Ve chvíli krajní nouze si i on přivádí posilu a je nám stylem – „ať nežeru“ – nabídnut ke zmíněné ceně ještě jeden týden zcela zdarma.

Už mě to nebaví. Sodovka došla, mám žízeň. Dala bych si kafe. Mám toho dost. Přemýšlím, jak celou tuto trapnou záležitost ukončit. Než si v duchu zformuluji pádné argumenty, zachraňuje mě přítel: „Tlačíte na pilu. Moc. My nejsme schopni se takhle narychlo rozhodnout. Koupi takhle finančně náročných věcí si musíme rozmyslet. V klidu a doma. Děkujeme vám, že jste se nám věnoval, o vaší nabídce budeme přemýšlet, ale v tuto chvíli říkám – NIC! A chci, abyste to respektoval!“

 

Bum. Spadla klec. Protáhlé obličeje. Zklamání. Nic z nás nekáplo. Aby se neřeklo, je nám nabídnuto fotoalbum, kde se máme podívat, o co přicházíme. Úžasné. Album je plné rodinných fotografií Angličana a jeho ženy. On na lehátku na terásce, ona na obrovském kamenu na pláži….

 

Pohlédneme na sebe. Jen stěží zadržujeme smích. „Tak jdeme, ne?“ U východu míjíme poněkud posmutnělou tlumočnici. Zcela naivně vznáším dotaz, jak je to s mou výhrou.

„Bohužel. Nic jste si nekoupili. Takže výhra se nekoná.“

 

Zachováváme dekorum, vycházíme a smát se začínáme až venku. A zcela a úplně nám dochází jedna věc: ještě, že jsme si u té prolhané firmy nic nekoupili. Kdoví, jak bychom dopadli. Hlavou mi problesknou šťastní důchodci, třímající v ruce poukaz na super jedinečný zájezd. Je mi jich líto.

 

Druhý den volám na číslo, ze kterého mi byla oznámena ta nádherná novina, že jsem se stala výherkyní. Sděluji, čeho jsem se tedy zúčastnila, že nebylo splněno nic z toho, co bylo naslibováno, a žádám vysvětlení. Zmatená operátorka na druhém konci se mi hluboce omlouvá s tím, že to je strašné, co se stalo. Ale že tým, který včerejší prezentaci předváděl, byl jenom takový záskok a že to tedy celé nějak pokazili. A že budou potrestáni a pokutování. Ptám se, za koho zaskakoval sám anglický majitel, a odpovědi se nedočkám. Sděluji milé ženě, že se chystám napsat článek o tom, jak jsem si byla vyzvednout jejich výhru a popíšu, jak to celé probíhalo. Dávám jim možnost, aby se nějak odpovědně k celé té záležitosti vyjádřili. Slibuje, že zavolají.

 

Svůj slib – jak jinak – nedodrželi. Ostatně – co by člověk asi chtěl od lidí, jejichž hlavní pracovní náplní je mohutně mlžit a lhát, jako když tiskne.

 

A tak až mi zase doma zazvoní telefon s nějakým „nevinným“ průzkumem, zcela bez výčitek beze slova zavěsím. Já totiž o žádnou výhru opravdu nestojím.


 

Reklama