Téma i velikost osobnosti, o které nový film Miloše Formana je, nechávaly doufat, že se dočkáme druhého Amadea.

Leč nestalo se tak. Výprava filmu je skvostná, Formanův uchvacující smysl pro detail zachycení lidskosti stále funguje, možná je opět přivedený k větší dokonalosti. Bohužel u těch detailů, co se týče dokonalosti, zůstává. Přes fantastické záběry a postřehy film nedrží příliš pohromadě.

Goyovy přízraky jsou jako velká freska celé bouřlivé doby před a během francouzské revoluce, náčrtek dobových poměrů u dvora, v církvi, mezi prostým lidem, nového tažení inkvizice proti kacířům a obnovení práva útrpného... A tam někde je také skvěle malující Goya. Mezi vším ostatním, protože film se snaží zabrat tolik věcí, že není s to vykreslit alespoň jeden motiv tak, aby měl divák pocit, že právě tento jediný je ten hlavní.

Dokonce ani hlavní hrdinka v podání Natalie Portmanové nakonec není už kvůli dvojroli (v podstatě však trojroli) ta hlavní. Portmanová je výborná jako mladá krásná Inés, jako Inés bláznivá i jako ohnivá Alicia, ale na plátně se dělí o prostor s inkvizicí, revolucí a Goyou. Už jen to je šest motivů, a to nejsou zdaleka všechny.

Inkvizice s revolucí slouží Formanovi jako ideologický protiklad, jeden z mnoha pilířů jeho nového díla. Javier Bardem (bratr Lorenzo) obě myšlenky spojuje i rozděluje a v obou svých rolích (ani zde se Forman nespokojil s jednou, i když jde o role sociální) je velmi uvěřitelný.

Nakonec i Goya je zde představován ve dvou podobách - před ohluchnutím a po něm. Tolik motivů nevměstná do jednoho filmu ani režisér Formanova formátu a nosnost scénáře by vystačila na seriál. Přitom právě předloha zasluhuje pochvalu. Mezi skutečně zajímavou (i když pouze naskicovanou) zápletkou nalézáme ve filmu mnoho odkazů na kulturní život 18. století, které Forman podává s nadsázkou a humorem sobě vlastním.

Divák, který alespoň něco málo tuší o Voltairovi, ale i hudebních skladatelích klasicismu, se bude skvěle bavit, narážky jsou vloženy skutečně vkusně (opět ty detaily). Jen vyznění celku bohužel více než uhrančivá síla každého jednoho Goyova obrazu (i se vší odporností zde zachycenou) připomíná spíše plátna Hieronyma Bosche. Zatímco Goya se propaluje do duše jediným pohledem, Bosche je nutné zkoumat centimetr po centimetru celé hodiny, aby skládačka dostala smysl. A stejné to bude s Formanovým filmem - jedno vidění je na jakýkoli ucelený názor zatraceně málo.

 

 

afrodisiakum

 

 

 

 

 

 

 


Reklama