Cestování

Gerdino dobrodružství

Na delší dobu se odmlčím.  A tak bych ještě  před odjezdem poslala trošku varovné vyprávění o tom, jak proběhl jeden původně zamýšlený pohodlný  výlet - nakonec, je sezona dovolených, tak ať si to každý přebere po svém.

V jeden krásný teplý (až moc) květnový den jsem se rozhodla, že si vyrazíme  trošku na vzduch, hlavně pryč z města. Vzala jsem si na to dovolenou. Nabalili jsme se a s manželem vyrazili do lůna přírody a lesů. Samozřejmě - na kole, jak jinak?!

Těšila jsem se jako malé dítě, protože už jsem měla absťák, že pořád trčím buď v práci nebo doma, a les mi chyběl.

První polovina cestování proběhla ideálně: zastávečky na pivo, příroda všude kolem, vegetační výbuch, kam oko dohlédlo. Všecko vonělo, zpívalo, člověk by zulíbal celý svět! :-) V lužním lese jsme byli skoro sami, nikomu jsme se nemuseli vyhýbat, paráda, tak se mi to líbí.   Na kole se mi kolébaly dvě igelitky, napěchované česnekem medvědím, kvůli kterému jsme tam jeli taky. Měla jsem s ním kulinářské záměry, jednak ho čerstvý uplatnit téhož dne v kuchyni a zbylý zamrazit. Všecko vycházelo do doby, než manžel spatřil sympatickou odbočku do lesa. "Co kdybychom to vzali tudy?! Jezdit pořád stejnou cestou  je nuda..." Proč ne? Jsem povaha dobrodružná a neznámé cesty mě lákají stejně jako jeho. Nakonec, uprostřed civilizace a asfaltek - co se může stát? A tak vzhůru do neznáma po nevyzkoušeném terénu.  Cesta byla opravdu široká a bylo vidět, že tudy projíždějí i  náklaďáky.  To mě ukolébalo v pozornosti a zdravém úsudku. Minuli jsme bažantnici - pořád dobrý. A pak se cesta začala zužovat, zužovat, vytrácet a najednou jsme stáli uprostřed zeleného pekla, cesta nikde, zato všude kolem hučela řeka, přes kterou jsme nemohli dál. Pochopila jsem, jak je lovcům orchideí, když se zamotají v amazonském pralese. A k tomu tisícovky hladových komárů, kteří si nebodli do člověka, ani nepamatují. Čekali lačně, až se zpocená a uřícená zastavím. Obsypali mě tak, že holá kůže (samozřejmě jsem jela nelehko) byla úplně černá.

Zatroubili jsme k ústupu. Já hnala zpět po vyjetých kolejích od našich kol v trávě, manžel - byl oblečenější - neměl důvod k trysku, tak jel až za mnou. "Stůj!!! Zamotal se ti upínací řemen z košíku do přehazovačky!" - a už to začalo. Zastávka, zas milióny komárů na mně, nekonečně dlouho se vypreparovával gumový řemen z kola. Vysvobození, nasedám. Co to? Pedály se ani nehnou?! "Spadla ti přehazovačka..." Ježíšmarjá, to ještě chybělo. Můj dobrý manžel opravuje přehazovačku. Znovu naskakuju a snažím se ujet pár metrů. "Máš ve špicích větev!", další příjemná zpráva.

Lidi, já myslila, že se odtamtud nikdy nevymotáme a že příští rok najdou lesní dělníci jen naše ohlodané kostry. Ale přesto všecko jsme z lesa vyjeli a s úlevou zasedli na zahrádce vesnické hospůdky. Naštěstí tam byla tekoucí voda, abychom se opláchli. No, domů to bylo pár kilometrů, hodina pokročila, tak jsme museli na kola zas. Manžel jel tentokrát vpředu a, jako vždycky na tom úseku, nezapomněl brblat, jak je ta cesta nemožná, jak to drncá. Vřele souhlasím, drncá příšerně! Div si nepřekousnu jazyk. 
Moment...nedrncá to přece jenom nějak MOC? Zastavím - a co myslíte - píchlé přední kolo! To mám z toho pitomého lesa, myslím si. "Vezmi si pumpičku, napumpuj a jeď k první hospodě, co to dá, tam ti to spravím," slyším muže. Tehdy jsem asi trhla rychlostní rekord. V hospodě jsem byla za chvilku. A tam, za pobaveného přihlížení opivněných štamgastů manžel trpělivě opravoval a opravoval. Zjistil, že jsem v tom lese najela na velký trn. Čekal tam patrně hodně dlouho, takoví blbci, aby vjeli na kolech do pralesa, se hned tak nenajdou:).....

No, a pak už to bylo v pohodě. Doma si muž mnul ruce, jaké senzační dobrodružství jsme zažili, no - já ho nechala, chlapi jsou prostě kluci až do smrti:)
Gerda

Milá Gerdo... když se to... tak se to... Přeju Ti krásnou dovolenou a zase se nám vrať. Celou rodinku zdraví

   
05.08.2005 - Zahraničí - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [4] Winnie the Pooh [*]

    To mi připomnělo,jak jsme s kamarádem skoro před 20 lety vyrazili na taky na výlet na kolech. Bylo vedro, já funěla do kopce a bědovala, že to nejede. Kamarád diagnostikoval málo nahuštěná kola a hbitě to napravil. Odpočívali jsme ještě chvíli v příkopu a najednou rána jako z děla - přehuštěná duše nevydržela. Lepení s sebou žádné, tak jsem několik kilometrů (až domů) kolo vedla (kamarád taky, přece by mě tam nenechal) .

    superkarma: 0 05.08.2005, 15:12:19
  2. avatar
    [1] gerda [*]

    Merylko, díky. Budu vzpomínat

    superkarma: 0 05.08.2005, 14:06:58

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme