Reklama


Přemýšleli jste už někdy o tom, co uděláte, když budete v neděli dopoledne sedět v luxusní kavárně pohodlně opřeni v měkkém boxu a před vámi na stole bude mísa plná koblih? Podle teorie dr. Vlacha existuje několik skupin lidí: „…Jde-li o člověka bez fantazie a smyslu pro humor, bude se v poloprázdné kavárně na mísu koblih dívat třeba do oběda… Pak jsou lidé, kteří se při pohledu na mísu koblih baví představou, co by se dělo, kdyby někdo začal ostatní koblihami bombardovat… A nakonec existuje třetí skupina lidí, které zmíněná představa láká natolik, že vstanou a uskuteční ji…!“
Jiří: „Ne! Takoví lidé, pevně věřím, neexistují…“
Doktor Vlach: „A kam byste potom zařadil Saturnina…?!“


Už jste si vzpomněli? Teorie dr. Vlacha. Saturnin. Hlavní postava stejnojmenného humoristického románu. Neopakovatelný svérázný a věrný sluha Saturnin. A vedle něj další originální postavy, jako jsou doktor Vlach, dědeček, teta Kateřina nebo její pubertální syn Milouš.

 

Když vyslovíme název této knihy, vybaví se nám jméno jejího autora. Zdeněk Jirotka. Nebyl jen spisovatelem, ale i novinářem, fejetonistou, soudničkářem, autorem rozhlasových a televizních hříček. Člen PEN klubu.


Narodil se v Ostravě, kde v letech 1925-1929 studoval reálku. V roce 1933 absolvoval na stavební průmyslovce v Hradci Králové. Poté vstoupil do armády. Jako důstojník působil v Košicích, Banské Bystrici, Olomouci, Brně a Vyškově. Za nacistické okupace do r. 1942 působil na Ministerstvu veřejných prací. Pak už se výhradně věnoval spisovatelské činnosti. Už v r. 1940 začal psát pro Lidové noviny, po válce působil do r. 1951 ve Svobodných novinách, po roce 1951 pak na dva roky přešel do redakce humoristického týdeníku Dikobraz. Mezi lety 1953 a 1962 působil v redakci Československého rozhlasu, odkud se opět vrátil do redakce Dikobrazu. Zde byl do r. 1971 šéfredaktorem.


Jeho knižní prvotina zastínila další autorova díla. Postava Saturnina se poprvé objevila v povídce Lidových novin Můj sluha Saturnin. Spisovatel si uvědomil, že hlavní postava této povídky vydá na celou knihu. Ta vyšla v roce 1942. Setkala se s mimořádným ohlasem. Zdařile v ní parodoval konvenční návyky strnule uhlazeného prostředí à la "anglická čajová společnost". Inspirací byla tradice anglického suchého, lehce sarkastického humoru. Tuto poetiku „nedořečeného a skrytého“ nalezneme například u J. K. Jeroma nebo u G. Wodehouse.


Ze Saturnina se stal legendární humoristický román. Přesto by možná nebyl vydán. Když si rukopis přečetla Jirotkova manželka, řekla mu: „S tímhle neprorazíš.“ Prorazil. O dva roky později vyšla další kniha plná laskavého humoru Muž se psem, která parodovala detektivní žánr. Úspěšná byla i rozhlasová hra z r. 1946 Hvězdy nad starým Vavrouchem. V r. 1956 vychází sbírka anekdot a kratších povídek z let 1951-1955 Profesor biologie na žebříku. Jsou to veselé příběhy ze školního prostředí, které si všímají záporných jevů tehdejší současnosti. Jirotka se podílel na legendárním rozhlasovém a později televizním pořadu Sedmilháři. Stejnojmenná sbírka povídek vyšla v r. 1970. Posledním vydaným dílem je sbírka povídek Pravidla se změnila z r. 2000.


Zdeněk Jirotka se netajil obdivem ke Karlu Poláčkovi a vážil si přátelství s Eduardem Bassem a Jaroslavem Žákem (Cesta do hlubin študákovy duše aj.). Sám říkal, že si myslí, že napsal lepší věci než Saturnina. Ale jeho geniální sluha je prostě nepřekonatelný. Lehkost vyprávění, nadhled anglického humoru poutá další a další generace čtenářů.

Myslím, že mnozí si vzpomenou na ustálené slovní hříčky z této knihy. Ať už jde o výše zmíněnou teorii koblih nebo například mou oblíbenou „stožárovou“ scénu:

Teta Kateřina: „Ale stejně je to tu docela romantické… Hned zítra spravím stožárovou plachtu…“
Saturnin: „Tato loď není poháněna plachtou, nýbrž šroubem.“
Teta Kateřina: „Tvoje loď nemá plachtu, synovče…?! Hned zítra je třeba koupit stožárovou plachtu!“
Saturnin: „Stožár se jmenuje předmět, na který při slavnostních příležitostech stoupá vlajka. To, na co stoupá plachta, se jmenuje stěžeň. Na této lodi nemá plachta na co stoupat, tato loď nemá stěžeň.“


Anebo přísloví a úsloví tety Kateřiny dovedená do naprosté dokonalosti:

Teta Kateřina: „Ovšem, kdo chce kam, pomozme mu tam! Ale komu není rady, tomu není pomoci. A pak už je pozdě bycha honit… A kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Jenom abychom jednou my nesloužili Saturninovi…! Protože jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, ale to už bude pozdě plakat nad rozlitým mlékem…“

Možná Saturninovi sloužili všichni „účastníci“ románu, ale většina z nich to zajisté dělala ráda a s chutí. Prostě je to bavilo.

 

Zdeněk Jirotka by se 7. ledna dožil 95 let. Mimochodem jeho humor asi napomáhá k dlouhověkosti. Jeden z králů českého humoru zemřel 12. dubna 2003. Dožil se požehnaného věku a překonal tak teorii tety Kateřiny, že člověk před sedmdesátkou už má být připravený na smrt.