Bulvár

Gabriela Vránová: Poezie, tak jako herectví, se nedá vnutit ani naučit

Elegantní dáma, vynikající herečka, básnířka, dabérka, milovnice poezie i výtvarného umění, moderátorka Nočního mikrofóra, pedagožka, vášnivá chalupářka i sběratelka starožitných  lžiček, to vše se skrývá v renesační osobnosti Gábi Vránové, která nám věnovala kousek  svého času v podobě následujícího rozhovoru o herectví, jejím synovi i vlastní tvorbě.

vranova

Foto: Robert Vano

Studovala jste na JAMU, co se vám vybaví při vzpomínce na studentská léta?
Na studium na JAMU vzpomínám s největší radostí a láskou. Byla to sice pro naši rodinu ne příliš dobrá doba, nicméně na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně jsem sedostala díky  spolupracovníkovi mého otce, profesorovi Michalovi, protože vyhodil všechny posudky, které na mě přišly.  Studium na JAMU bylo velice rozmanité a bohaté. V našem ročníku jsem byla nejmladší, přijímačky jsem skládala v lednu, kdy mi bylo 16 a půl. Ještě se komise divila, že mi není sedmnáct, ale odvětila jsem jim, že koncem července už mi sedmnáct bude. Měli jsme báječné profesory. V první řadě musím jmenovat vynikající pohybovou pedagožku paní Marušku Mrázkovou a také Jiřinku Ryšánkovou. První dva roky jsme měli bláznivého pedagoga a režiséra Aleše Podhorského, vlastním jménem Pasáček. To byl velice drsný muž, ale když jsem na konci prvního ročníku hráli aktovky, a za zavřenou oponou brněnské Marty jsem zaslechla, jak krásně o mně mluví, tak už bych mu pak odpustila jakékoliv vyučovací metody. Další dva roky nás měl s naprosto odlišnými pedagogickými vlastnostmi velký divadelní teoretik a režisér Dr. Libor Pleva. Takže jsme zakusili dva různé typy vedení, jedno pudové a druhé intelektuální. Těžko říci, co mi vyhovovalo víc, bylo výborné, že to šlo takhle dohromady. Pod „taktovkou“ Libora Plevy jsem absolvovala Sofoklovou Élektrou.  A je neuvěřitelné, že na to dodnes lidé vzpomínají. Hráli jsme hru také v Praze a Honza Přeučil tenkrát řekl, že se do mě tak trochu zamiloval a prý to trvá dodnes. Také režisérka Maruška Lorencová, s kterou jsem se po letech sešla na Mezinárodní konzervatoři v Praze, mi představení vždy připomene. Mými spolužáky v ročníku byli například Jirka Hanák, Ivo Vrzal nebo Zdeněk Dryšl.

Hrála jste mnoho velkých rolí jako Faustovu Markétku, Maryšu, Noru, Tylovu Madlenku, Belindu ve Zdravý nemocný a mnoho dalších. Kdybyste byla dramaturgem, co byste si zařadila do programu?
Kéž by ještě podobná role přišla, byla bych velice šťastná. Nedá se říct jaká, protože si nemohu vybírat. Někdy se ale řídí dramaturgický plán podle ročníků narození a tak by to být nemělo, protože každý jsme jiný, cítíme se a působíme jinak. Nemám ale nějaké konkrétní přání. To co bylo, bylo a bylo to krásné. Řekla bych, že rolí rozhodně nebylo dost, někdy jich bylo hodně, a někdy bohužel zase méně. Je pár věcí, které jsem si chtěla zahrát a už si je nezahraju, ale to je v hereckém životě normální.

Vynikající ohlas měla vaše role ve hře U kočičí bažiny v Činoherním klubu, hrála jste tam zlou a sobeckou matku. Jaké typy máte raději? Ty zlé nebo naivní?
Ani jedny. Ani naivky ani ty zlé. Mám ráda takové ty psychologičtější postavy. Role Paní Kilbridové v inscenaci současné irské dramatičky Mariny Carr byla taková dvojpólová ženská a také jsem se ji tak snažila hrát. A pravda je, že když na premiéře byly překladatelky, z nichž jedna je dcera dramaturga Romana Císaře, tak mi říkala, že nikdy netušila, že se to dá takhle zahrát. To mě velice potěšilo.

vano2

Foto: Robert Vano

Václav Havel řekl: „Co si může autor víc přát, než aby hra byla chytřejší než on a vždy v nových souvislostech odkrývala nové významy.“ Jakou roli považujete za tu, která vám osobně odkryla nejvíc nových významů a souvislostí?
Takových rolí bylo hned několik. Například ve hře „Máma říkala, že bych neměla“ s Lucií Juřičkovou, Danou Kolářovou a Věrkou Budilovou, jsem hrála nesmírně zajímavou roli, ve které jsem byla chvilku osmiletá a hned zase třicetiletá a hned zase šestapadesátiletá a zpátky osmiletá. Jednou se na nás byl podívat také můj švagr, kardiolog Jan Pavlík a byl nadšen a dokonce mi říkal, že ve mně viděl i mou maminku Marušku. Šlo o roli matky, která byla ochotna udělat pro své dítě cokoliv a taková byla i má maminka. Také jsem si na ni při studiu roli mnohokrát vzpomněla. A v „Podzimní zahradě“ jsem si zase uvědomila mnoho ze své naivity. A teď nemyslím menší či velké role naivek, které jsem hrála víceméně „omylem“ protože je režiséři určovali pouze podle mého vzhledu a nikoliv podle mého založení. Ale myslím naivitu obecnou a opravdovou.

Naivku jste hrála i ve slavných „Chalupářích“ například i s Josefem Kemrem. To musel být veliký zážitek, jak na něj vzpomínáte?
Ano, psala jsem o panu Kemrovi i jeden z fejetonů, který se jmenuje Ferko Bači, protože mi připomínal strýčka z matčiny strany, slovenského kněze a velice zvláštního muže, který byl na jedné straně báječný, společenský, vzdělaný muž, na druhé straně ale velice rázovité povahy. V Budapešti, kam nás pozval, nás hostil a zpíval a najednou se ztratil a můj muž ho poté našel sedět u pánských záchodků, kde si v koutku četl v breviáři. A to mi přesně připomnělo i pana Kemra. Ten byl schopen si naprosto obdobně sednout na výstavě plné lidí někam do růžku nalít si vínko, samozřejmě měl u sebe cigaretku a relaxovat, číst si... a kolem proudili lidé. Už dávno před tím jsme se s panem Kemrem poprvé sešli v rozhlase, o něco později zase v „Chalupářích“, kde mi dělali s panem Sovákem partnery při výletu do Prahy. Celkově byl moc fajn, myslím, že jsme se měli rádi.

Vyučovala jste na pražské konzervatoři. Mezi vaše první žáky patřili i Vladimír Dlouhý a Zlata Adamovská. Kde působíte nyní?
Dlouhá léta jsem působila na pražské konzervatoři, teď už tam nejsem, ale spoluzaložila jsem Mezinárodní konzervatoř Praha, soukromou školu, kde teď učím hlavní obor – hereckou tvorbu a umělecký přednes. Ale letos jsem už vyhlásila, že tento rok končím. V současnosti mám deset hodin týdně, a to je vlastně polovina kantorské úvazku.

Co se svým žákům snaží vštípit nejvíc?
Snažím se, aby se dostali k mluvenému i čtenému slovu, aby si dokázali vybrat svůj zlatý fond. Protože chtějí-li se věnovat herectví tak by si, podle mě, měli vytvářet tzv. zlatý fond. Tedy když je někdo někam pozve, aby byli schopni něco říct sami za sebe, nějakou báseň nebo citovat prózu. A snažím se je k tomu přimět tak, aby je to bavilo. Takže posledně jsme spolu například repovali. Studenti se ze začátku dost divili a ptali se mě jak a proč... Ale repovat se dá například i Seifert, proč ne! Tak jsem jim vyprávěla, jak jsem repovala s jazzovým kvintetem Eduarda Spáčila v Pardubicích Bachův koncert. No, a šlo to. A jak krásně! Tím se studenti samozřejmě hned nadchli, to se jim líbí, takže teď to s poezií zkoušíme takhle a snažím se jim trošku přizpůsobovat. Poezie, tak jako herectví, se nedá vnutit ani naučit. Kdo chce, ten si k ní cestu najde a já se snažím jim tu cestičku ukázat.

V rozhovoru pro magazín „Best of“ jste uvedla, že učit se básně je složitější než studovat hru. S ohledem na to, že v divadle máte hereckého partnera. Nechybí vám někdy možnost zeptat se autora, jak to myslel?
Ano, to je pravda. Protože báseň se učíte velice dlouho, někdy třeba i rok. O poezii musí člověk přemýšlet, spojovat báseň s vlastními obrazy, které se pravděpodobně objevovaly i autorovi... U mých oblíbených básníků to nebyl až takový problém, protože například s panem Seifertem jsem se osobně poznala. Byla jsem dokonce u něj v nemocnici, když dostal Nobelovu cenu, kterou mu předával jeho syn s dcerou. Ale nedá se říct, že bychom se výlučně bavili o poezii. I nyní mám často příležitost setkávat se s mnoha básníky, také díky Nočnímu mikrofóru na Dvojce Českého rozhlasu, které moderuji. Divila byste se kolik žije mezi námi básníků. Dostávám například i emailem mnoho básní od současných autorů, kteří začínají nebo píší do šuplíku. A některé jsou velice krásné. Teď bohužel zemřel pan Čestmír Vidman, byla bych ráda, kdyby se po něm něco zachovalo, protože to byl velice zajímavý básník a navíc esperantista. Nebo bych jmenovala pana Hrubého, uznávaného básníka, který dostal Magnesii literu a byl taktéž hostem Nočního mikrofóra. Největší poklonou ale pro mě vždy bylo a je, když sám básník po interpretaci jeho básně přijde a řekne, že ani nevěděl, jak je to krásné.

Od malinka jste se věnovala lidové poezii, později psaní poetických fejetonů, které vyšly v knižní podobě pod názvem Magnetický vítr, v nichž vzpomínáte na řadu svých kolegů. Na čem pracujete nyní?
Moje drahá, potřebuji soustředění, klid a nemyslet na nic jiného než na to, abych sepsala, co jsem zažila, co je to vůbec herectví, s kým jsem se setkala, kdo určoval moji cestu. Tak k tomu se právě chystám. Ale občas přispívám i jinam. Například nyní do knihy Vladimíra Komárka, se kterým máme společné slovenské kořeny, jsem pro něho napsala:

Beztvaré tváře splývají v polibku krahující básníka Vacíka

i něžní holoubci ze staročeské písničky se vznášejí volně v prostoru

či bezmocně visí spoutáni v okovech žebříku

maska herce, který už všechno vypověděl a je prázdný

žebříky nikde nekončící

přátelská lampa v otevřeném okně

 která svým světlem touží po lidskosti

bílá obálka bez adresy na prázdně židli

já na ni píši Vladimírovi s láskou

Člověk musí mít ale vždy potřebu něco napsat...

Jste držitelkou Křišťálové růže za mistrovství v uměleckém přednesu, Ceny Františka Filipovského za dabing, Prix Bohemia za herecký rozhlasový výkon nebo Ceny Karla Čapka. Dá se říct, že jste renesanční člověk. Jste ráda ve 21. století?
Často jsem si říkala, když jsem hrála nejrůznější kostýmované role, jak by se mi líbilo tak žít. Ale když člověk čte, jak to tehdy bylo, tak pozná, že nikdy nic nebylo dokonalé. Ale pravda je, že trošku romantičtější svět by mi byl milejší. A myslím, že pro mladé lidi je tato doba hodně náročná.

Dlouhodobě se věnujete dabingu, vzpomeňme například slečnu Jane Marplovou. Jaký je váš názor na současnou veřejnou diskuzi, kdy studenti chtějí u zahraničních filmů v televizi místo dabingu titulky a původní znění?

Ideální by bylo, kdyby šlo obojí. Jak titulkování, tak dabing, který má, dle mého názoru, stále velkou budoucnost. Ať například vznikne kanál, který bude vysílat pouze v původním znění s titulky. Ale na druhé straně, vždy budou na světě starší lidé, kterým se titulky špatně čtou nebo se zrovna nechtějí učit ten daný cizí jazyk a pro ty je tu právě dabing.

Váš syn Ondřej Kepka režíroval film Království poezie Gabriely Vránové, který vysílala Česká televize, jak se vám se synem spolupracovalo?
My jsme se s Ondrou potkali při práci už dávno před tím, u jeho bakalářského filmu Dívka se zázračnou pamětí. To bylo moc fajn, protože tam hrál Vlastimil Brodský, který už při natáčení Ondrovi nabídl tykání a tím mi usnadnil i oslovování syna při práci. Takže jsem mu říkala „Ondro“ nebo „rejžo“ a on mě zase někdy „Gábi“, nekdy „mámo“. Ondra dlouho nevěděl, koho do filmu obsadit, ještě se se mnou radil a až Vladimír Opletal se ho zeptal, proč do to neobsadí mámu? To byla role takové mentálně zaostalé ženské. Byla to pro mě ale samozřejmě čest, hrát v jeho filmu. My si s Ondrou dost rozumíme, dokážeme si říct i co se nám líbí, i co se nám nelíbí. Jak se říká, maminka a režisér mají vždycky pravdu, tak tady ta maminka, podle mě, musí ustoupit.

Má česká i světová literatura podle vás v současnosti podobné autory? Co teď právě čtete?
Mám tady několik knih, které bych měla přečíst, ale nečtu. Ne, že bych neměla čas, ale sleduju teď také hodně televizi a současnou společenskou a politickou situaci. Jen mě to někdy spíš rozčiluje, tak doufám, že se to bude jen zlepšovat. Teď jsme ale vydali „Pohádky z husího brka rukou známých osobností“ s ilustracemi Josefa Jelínka. Celé je to projekt nadace Divoké husy, která oslovila zhruba dvacet osobností, které přispěli svou tvorbou. Každý napsal pohádku vlastní rukou a originály se vydražily za několik desítek tisíc. Celý výtěžek je věnován dětem s postižením. Za mě tam najdete „Koniklecovou vílu“ a Ondra napsal „Pravdivou pohádku o Honzíkovi a Mařence“. Dále je v knize Jirka Dědeček, Štěpánka Dufková, Renáta Dresler, Milenka Šteinmaslová, Kamila Moučková, Honza Přeučil a další.

pisnicka

Foto z představení Divadla na Vinohradech „To byla moje písnička“, autor Roman Černý

Působíte v Divadle na Vinohradech, na co byste diváky pozvala?
Určitě stojí za to navštívit kterékoliv představení, ale mě mohou diváci vidět ve hře Noëla Cowarda To byla moje písnička! spolu s Danielou Kolářovou, Martou Vančurovou nebo Jano Štěpánkovou. Hra je to velmi veselá, její základní myšlenkou je zjištění, že stáří nemusí být tak bezútěšné a smutné, jak všichni očekávají. Stačí najít humor a odvahu žít.

Zdroj a poskytnuté foto: Divadlo na Vinohradech, www.divadlonavinohradech.com

   
12.02.2014 - Rozhovory - autor: (red)

Komentáře:

  1. avatar
    [4] kobližka [*]

    Já jí moc ráda nemám,přijde mi taková moc afektovaná Sml80

    superkarma: 0 12.02.2014, 16:22:02
  2. [3] slávenka [*]

    Moje oblíbená herečka a v ChalupáříchSml67Sml16

    superkarma: 0 12.02.2014, 16:13:52
  3. avatar
    [2] gerda [*]

    Krahujíci prosím s kratkim i na konci slova.Sml30

    superkarma: 0 12.02.2014, 14:28:06
  4. avatar
    [1] enka1 [*]

    Taky osobnostSml22

    superkarma: 0 12.02.2014, 13:12:13

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme