Dnes bych se ráda rozepsala na téma Fyzika!

K této oblasti máme všichni blízko, protože fyzikálním zákonům obvykle podléháme společně se zbytkem vesmíru, zároveň však málokdo z nás studiem fyziky projde bez ztráty kytičky. Jak záhadné!

První překážky před nás naklade život sám. Fenomén páky mě zasáhl v mateřské školce (jak jinak) v podobě houpačky. Bořek stavitel ji umístil na betonové dlaždice - asi měl děti rád. V hodinu H jsem zrovna visela nahoře na sedátku houpačky, kterou fortelně vyzdvihla do vzduchu bytelná Martička a následně měla velké ambice mě tam držet navždy. Naneštěstí pro Martičku dorazila k vrátkům zahrady moje maminka. Jak jsem ji zahlédla, naplnil mě radostný záchvěv nebývalou silou a rychlým kmitem jsem Martičku dostala nahoru a já jsem se octla dole - au - na dlaždicích. Vyskočila jsem ze sedátka a nabrala směr k mamince. Tou dobou už Martička letěla - au - na dlaždice a mým směrem se řítilo - au - moje sedátko. Kupodivu mohu dodnes mlet pantem nejen na klávesnici PC. Celá akce místo mámina náručí skončila rázným rozhovorem, protože je snad jasné, co se stane s houpačkou, když se přesune závaží. Aha.

Jak je to s tím přesunem těžiště a gravitací, to jsem si ověřila brzy poté. Nebylo totiž většího štěstí než fušovat mamince do vaření, k čemuž jsem nutně potřebovala přistavit ke kuchyňské lince židli. Ze židle jsem dosáhla i na obrovské plechové dózy na mouku, které jsem sama neuzvedla, mohla jsem ale do nich šmatat a prášit po okolí. Uprostřed pracovního zápalu jsem ztratila balanc a židle se nebezpečně zakymácela (hádejte, na kterou stranu jsem si otočila opěradlo), pud sebezáchovy mi velel drapnout každou rukou jednu "moukovku" - jsou přece tak těžké, musí mě udržet - a následně jsem letěla k zemi a obrovským obloukem vyklápěla do prostoru zbytku světa hladkou i polohrubou. Maminka stiskla zuby, zametla, vysála, naplnila plechovky novou moukou a, světe div se, pustila mě znovu k válu. A to neměla dělat. Máte pravdu, stalo se to zase. Ten večer jsem rozlila i mastnou slepičí polévku a to byl úplný konec mého působení ve společnosti, pak už mě jen rázně odtáhli do postele, abych třeba nevyprovokovala i nějaký zahraniční konflikt.

Tedy těch možností, kde se poučit, jsou hromady, navzdory tomu jsem například minulý týden strhla rameno věšáku, neboť jsem na něj zavěsila opravdu všechny svoje bundy a kabáty. Byla bych tam dala i bicykl, bylo to tak úhledné!

Fyzika je zařazena do programu základních škol, z čehož usuzuji, že se jeví lidstvu jako důležitá. Zatímco základy matematiky, jazyka nebo přírodopisu se dají nahledat téměř v každém z nás, fyzika nebo chemie jakoby zůstaly v našich vzpomínkách jen díky kníru vyučující (ho) a ohořelým silonkám při pokusech. Jakkoli je tedy asi fyzika důležitá, nesetkala jsem se ještě s tím, aby ji učil fyzik nebo fyzikou protřelá dáma. Nejčastějším předmětem v ruce mých vzdělavatelů byla stejná učebnice, jako jsem měla já. Drželi ji tak celé roky, ba i desetiletí. Už jen její upuštění by nám mohlo více přiblížit zákon o gravitaci, ale bohužel... drželi ji pevně a já mám podezření, že ani ne tak stiskem prstů, jako mohutnou přitažlivostí násobenou vlastní nejistotou.


Vzpomínáte na malou holčičku, která při vlně Tsunami zachránila celou vesnici, protože si ze školy pamatovala...? To by se u nás stát nemohlo. Praktické pokusy a zkušenosti, které by nám přirozené fungování světa vštípily do paměti ty, jako když spadnete do mraveniště, se na půdě školy nekonaly. Vsadím se, že řada z vás má v paměti Laboratorní práce. Zadání debilní tak, že člověku slezly vlasy nudou. V osmé třídě jsme si vážili penál. Muselo být hrozně těžké vymyslet, co vlastně máme na těch cvičeních dělat. Tedy hrozně těžké pro někoho, komu fascinace vesmírem není vlastní. Proto těžiště celé akce nespočívalo ani tak v tom, co jsme dělali, ale v konceptu, kterým jsme měli celé bádání zaznamenat. Špatný učitel je totiž výborný úředník.

Výsledek celé té školní štrapáce je maximálně otrávený člověk, který až ze současných encyklopedií pro děti fascinovaně objevuje svět. Pochopitelně blbec zůstane blbcem, to nezvládne odvalit žádný učitel a bylo by bláhové to od nich chtít. Nemyslím, že by mi něco mohlo zabránit tam ty bundy věšet. Sotva kdy vystuduji jadernou fyziku, tak jako asi nedokážu přejít po laně. Jsou různá nadání. Jde mi ale o ten zájem, o nadšení z objevů a tajemství, nadšení z poznání, které nám naši učitelé zatajili. Moc bych přála všem dětem, aby tohle prožívaly jinak. Ani na dnešních školách jsem kvalitního fyzikáře nebo "kářku" nezahlédla. Je to jasné, člověk se zájmem o obor a schopností jej "prodat" přece nepůjde učit za 12 tisíc čistého. Ale přesto, zajímalo by mě, jestli někdo z vás měl to štěstí, že místo drcení pouček z učebnice (přečtené už o prázdninách) objevoval duhu na hladině akvária, tajemný svět čoček a nedej bože elektrického napětí. To by mě fakt zajímalo.
Reklama