odpo

„Přišlo to najednou, a kdybyste mě zabili, neřeknu vám, odkud se to vzalo. Během týdne najednou nejsem schopná s manželem spát. Co spát, dělá mi problém, když se mě jen dotýká…

Jsem z toho nešťastná a nevím, jak to řešit. Nic mi neudělal, je to moudrý člověk a velice pozorný. Má rád naše děti, má rád mě, vydělává, nepije. Nemírně si ho vážím… já vlastně nejvíc obviňuji sebe. Za nevděčnost, za nějakou schízu, kterou nevím, kde jsem vzala, za to, že se tak dobrého člověka snad dokonce štítím, nebo já nevím, co to je.

Pokud si povídáme, je všechno skvělé, pochválí večeři, pomůže mi třeba s prádlem, pobaví mě (on je velmi vtipný)… pak přijde večer, společné lůžko... manželův dotek a mně se udělá zle.

Mám chuť utéct, a taky to dělám. Třeba jdu na záchod nebo ještě něco udělat. Při tom nechci, aby něco poznal, nezaslouží si to. Myslím, že zatím ani nic neví. Umím to udělat tak, že počkám, on pak usne a já si jdu lehnout. Jakmile v noci jen přehodí svou ruku přes moje břicho, okamžitě mě to probudí.

Ruku mu něžně sundám. Představa, že by na mě ležel večer a líbal mě třeba, je v tuhle chvíli pro mě nepřijatelná, a při tom před dvěma měsíci bylo všechno pořádku!!

Kde se to ve mně vzalo, proč ho najednou nesnáším jako muže, jako tělo??“


Petra skoro plakala, když mi tohle vyprávěla.

Osobně jsem Petru poznala, teprve když jsem kvůli tomuhle příběhu za ní přijela do Mělníka. Je to známá známé, a ta spolu s ní vyhodnotila, že by Petřin problém možná zajímal čtenářky a že by třeba s Petrou našly řešení, i  když si myslím, že bez poradny se neobejde.


„Možná, jen mě tak napadá, že někdo třeba prožil to stejné a řekne, že to je přechodné, že to zase přejde. Já bych si to tak přála.

Nevím, co dělat. Jestli navštívím poradnu, bojím se, že budou chtít i manžela a já si skutečně nepřeji, aby to věděl. Vím, jak by ho to zasáhlo. Taky koho ne.

Moc bych chtěla, aby to zmizelo. Miluji ho, cítím to, jen z tělesného kontaktu mám najednou skoro kopřivku.

Když si představím jiného muže, třeba svého bývalého, ne že bych po něm toužila, ale analyzovala jsem se, jestli to třeba nemám na všechny, a nemám. Je to v pořádku, když si vybavím někoho jiného, s kým jsem kdy spala. Týká se to jen jeho.

Jestli to nepřejde? Je mi třiatřicet, přece nemohu od téhle chvíle žít bez tělesného kontaktu s mužem, nebo tomu svému zahýbat!!!“


Jméno jsem v příběhu pochopitelně změnila. Poslední, co bych chtěla, by bylo, aby měla tahle paní problém. Právě naopak.

Sama za sebe poradit neumím, odborníka prozatím nechce ona, a tak doufá, že vy...

Spíš je to takový záchranný kruh v podobě podobného problému a ujištění, že to samo přešlo.

Když se nenajde, nedá se nic dělat.

Jen prosím za ni, buďte taktní a citlivé.

lupa

Reklama