Reklama

Jsou věci, které prostě udělat musíte, ať už vám „voní, nebo nevoní“. K takovým věcem patří i přebalování miminka. Zatímco pro maminky se tato činnost stane po čase rutinní záležitostí, tatínci se většinou odvrací se slovy: Fuj, to smrdí.

kid

Obsah musí ven

Vzpomínám na okamžiky, když se přebalování týkalo našich dětí. Papírové pleny ještě neexistovaly, normálně jsme praly, u staršího dítěte ještě i vyvařovaly. Obsah se předtím samozřejmě musel vysypat do záchodu, ne vyhodit do popelnice jako dnes.
Dodnes si pamatuji znechucený pohled manžela, když jsem ho s takovou nadílkou poslala na záchod.
„Fuj,“ zacpal si noc a běžel jako by ho honili esenbáci.
Uvařil sunar, rozmixoval kašičky, šel klidně i na jakkoliv dlouhou procházku s kočárkem, ale jen ne přebalit nebo se nacházet někde poblíž.
„To po mně nechtěj, mně se dělá šoufl,“ byla jeho slova a při každém „větším“ přebalování utíkal na druhý konec místnosti.
Vlastně i dnes, když už jsou papírové pleny, tak u svých kamarádek a známých vidím, že řeší ty samé problémy. „Fuj, to smrdí,“ řekne partner a vyhýbá se této činnosti, i pouhé blízkosti místa, jako čert kříži.

Na druhou stranu je fakt, že nemůžeme po nich chtít všechno, že? Ale co když není zbytí. Opět zabrousím do paměti.

Ty ses asi zbláznil?

Jednou jsem se zdržela u kadeřnice déle, než jsem měla. Malý byl před odchodem přebalený, nakrmený, stačilo se jen podívat, že je v pořádku.
„To zvládneš, ne?“ prohodila jsem směrem k manželovi.
„Jasně, bez obav.“
Jenže chlapeček se ten den nějak moc napapal, ostatně jako všichni chlapečci, a ani ne půl hodiny po mém odchodu už byl zase pokakaný.
Mobily nebyly (naštěstí), jinak už by manžel volal, ať se hned vrátím zpátky.
Vrátila jsem se asi až za tři hodiny a on ho, chudáčka malinkého, nechal celou tu dobu v tom. Myslela jsem, že ho zabiju.
„Já jsem ho chtěl přebalit, sundal jsem mu i dupačky, ale mně se prostě udělalo tak zle (řekl to poněkud jiným slovníkem), že jsem nemohl,“ argumentoval slovy.
„A tak jsi ho v tom celou dobu nechal? Počkej, až budeš starý, pos...(pokakaný) dědek, on ti to vrátí.“
„Chuďátko moje maličké,“
vinu chlapečka k sobě a jdu ho umýt a přebalit.

Holčičky nesmrdí

Uběhly necelé tři roky a narodila se holčička.
Opět jen hadrové pleny a ten samý problém. Vlastně ne, pozor, velká změna. Manžel ji tu a tam i přebalil. Když jsem se divila, jak je to možné, tak mi zcela nelogicky odpověděl: „Holčičky nesmrdí.“

Uběhlo čtvrt století a já musím uznat, že měl přece jen trochu pravdu. Stačí, když dcera se synem přijdou na návštěvu a zují si boty. Ale to už je zase jiná kapitola.