Čtenářka s nickem Eliana vás vzeme na pracoviště, kam se jen tak nikdo nedostane. Do laboratoří molekulární biologie. Vesele špičkovala na adresu kolegyň, když byly zahalené  od hlavy až k patě v bílém. Ovšem jen do té doby, než přišla řada i na ní.

Bylo nebylo. Vlastně bylo to mé nejlepší zaměstnání. Pracovala jsem v Laboratoři molekulární biologie, kde jsem měla na starost veškerou administrativu od pojišťoven, přes personalistiku i faktury a někdy běh se vzorkama do nemocnice či záskok za hospodyni.

Do práce jsem jezdila na malém skútru a to i v létě v šatičkách a lodičkách. Měli jsme přísného, ale spravedlivého šéfa, člověka spolehlivého a čestného, postavičku jak z třicátých let minulého století - Františka! Byli jsme výborný kolektiv. Dole v patře byly laboratoře a nahoře velká kancelář, rozdělená jen nábytkem na několik menších částí.

Laborantky a František chodili v bílých pláštích, kalhotách, košilích, ponožkách a zdravotních botách. František na tom přísně trval. Pokud se bádalo nad něčím citlivým, používali i roušky a obleky jako pro kosmonauty. Vesele jsem špičkovala na adresu kolegyň, když byly zahalené  od hlavy až k patě, než přišel František s revolučním nápadem, že i já budu chodit v bílých oblečcích.

Naprosto oprávněně jsem se zděsila. Když jsem přišla do práce a přede mnou na stole byla hromádka nemocničního oblečení, dělalo se mi mdlo. V té době jsem byla jako lunt a velikost S na mne plandala jako na polním strašákovi, rukávy na mé skřítkovské postavě značně přesahovaly, zimní mikina ze mne činila ledního medvěda a kalhoty byly jako vytahané pyžamo.

Vzdorně jsem se zasekla, že v tomhle běhat po budově nebudu. Inu, Františkova směrnice hovořila jasně, ale nakonec došlo ke kompromisu, že se do munduru budu převlíkat, jen když půjdu dolů do laboratoře. Ale to si mne František vychutnal....když bylo třeba dole vyměnit toner v tiskárně..a nikdo jiný to neuměl...tak jsem musela procházet očistným procesem a mundurem pro kosmonauty dovnitř, když toho bylo třeba více a já měla pro něco skočit nahoru, tak všechno sundat, dojít nahoru a znovu....říkala jsem, sakra, proč, když se zrovna nelaboruje...za chvíli jsem slyšela pobrukování naší hospodyně a ta pěkně tak, jak byla, všude vytřela podlahy, utřela prach a já tam stála jak z jiné planety a vypadala jak nasupený strašák...

Dnes už laboratoř pohltila nějaká velká korporace, což je velká škoda. A Františkovi jsme křestním říkali samozřejmě jen v jeho nepřítomnosti...

Eliana

V každém případě je to moc pěkný příběh a vy máte na co vzpomínat.

A co vy, milé ženy-in? Podělíte se s námi také o své zážitky s pracovním oděvem? Musela jste někdy dodržovat Dress code? Myslíte si, že jsou Češi ukáznění, nebo to začnou časem vždycky šidit? Jak se díváte na profesní uniformy? Která se vám líbí? Chtěla byste ji nosit, nebo jste radši, že máte v oblékání volnost a nikdo vám nic nepřikazuje?

Napište nám na redakce@zena-in.cz

 

 

Reklama