Přeji všem na Ženě-in krásný den!
I když je u nás na Moravě mlha a práce kolem Vánoc je ještě dost, nedá mi to, abych si opět nepřipomněla, jak jsem se já s kamarádkami ze základky těšila na koncert Pavla Habery.

Vždy, když v televizi uvidím Haberu, tak si vzpomenu, jak jsme ho milovaly, moje spolužačky i já jsme byly do něj blázni... měly jsme všechny jeho kazety a všechny písně jsme znaly zpaměti.

A konečně jsme se taky dočkaly, do města přijel na koncert. To byla paráda, já puberťačka byla poprvé na koncertu svého idolu... no paráda, taky jsem měla svůj vůbec první fotoaparát, digitál to nebyl, ale pěkné fotky dělal, to jo.

Už si ani nevzpomenu, kolik jsme to tenkrát daly za lístky, ale to nebylo vůbec podstatné, hlavní bylo, že jsme se tam dostaly, že jsem si mohly zazpívat všechny jeho písničky s ním a s jeho kapelou. To byla paráda. Ten kravál z těch beden, co se už z dálky nedaly přehlídnout! Byl slyšet prostě všude, znělo to hooodně daleko a myslím, že celé město bylo na nohou, ale to tak při koncertě má být.

Po koncertu jsme čekaly, až se celý areál vyprázdní. Když už tam zbylo jen málo lidí, tak jsme šly Haberu poprosit, jestli bychom se s ním nemohly vyfotit - a on souhlasil!

Tak jsme se střídaly, fotili jsme se společně i jednotlivě - to si ani nedovedete představit, jak jsme byly šťastné…

...než jsem přišla celá šťastná a uzpívaná domů, tak jsem se chlubila a už nedočkavě zkoušela vytahovat vyfocený kinofilm a nachystat ho k vyvolání... a ouha, žádný film tam nebyl!  V tom spěchu a shonu jsem si zapomněla zkontrolovat vložení filmu a fotila jsem naprázdno. Kamarádkám jsem to neoznámila, ty by mi daly :o)

Plakala jsem ještě hodně dlouho...

...teď už ale ne, už jsem velká holka a jen se směji a jsem ráda, že jsem vůbec byla na tom koncertě byla a mohla se fotit - nefotit se zpěvákem, kterého jsem milovala. To za tu vzpomínku určitě stojí  :o)

Krásný den Vám přeje renata.mi


Milá Renato, to tehdy muselo hrozně bolet! On si každý myslí, že tyhle dětské lásky a idoly jsou jen tak, něco spíš legračního, co se nemusí brát vážně... takový čtrnáctiletý nebo patnáctiletý člověk je ale cítí stejně silně a osudově, jako v dospělosti ty "opravdové". A možná to prožívá ještě víc...
Jen se divím, že se kamarádky nesháněly po fotkách. To přece muselo prasknout, vždyť je taky chtěly, ne?

Když mi bylo asi tolik co tenkrát vám, byla jsem strašně zamilovaná do francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda. S tím sbíráním nahrávek to nebylo moc slavné, u nás byla k dostání jediná jeho gramodeska, kterou jsem pochopitelně znala nazpaměť a učila jsem se kvůli němu francouzsky. Měl jediný koncert v Lucerně, na který se mi podařilo dostat, a bylo to mnohem lepší, než jsem si vůbec dokázala představit - i když už to nebyl žádný mladík, jeho pověstný temperament z něj přímo tryskal a jeho charisma bylo takové, že ovládal narvanou Lucernu jediným slovem a úsměvem.

Už v průběhu koncertu za ním v pauzách mezi písničkami přibíhaly obdivovatelky a nosily mu kytky i různé drobné dárky (prostě holka v tom okouzlení sundala přívěsek, přistoupila k Bécaudovi, pověsila mu ho kolem krku, políbila na tvář a jako očarovaná šla na své místo). Já jsem taky žmoulala růži, ale dílem jsem neměla odvahu, dílem jsem nechtěla být jedna z mnoha. Chtěla jsem ho mít jen pro sebe, aspoň na pár vteřin...

Takže jsem s kamarádkou počkaly na konec koncertu a hlídkovaly u východu. Stála nás tam kupodivu jen malá skupinka. Vyšel docela brzy - a to byla moje chvíle. Nikdo jiný tam francouzsky neznal ani slovo! Přistoupila jsem k němu, podala mu růži a vykoktala nějaká ta obdivná slova. Zářivě se usmál, poděkoval a políbil mi ruku!!! Kamarádka měla za úkol celý ten slavný okamžik vyfotit. Bylo to za hlubokého totáče a nejen o digitálech, ale i o barevném filmu jsme si mohli nechat jenom zdát...

Na té fotce je Bécaud s mojí růží a mojí rukou. Tak asi po loket :-)
Ale lepší loket než nic, n´est-ce pas? ;-)

Reklama