Reklama

„Ahoj mami. Je tady hezki. Vedoucí jsou hodný. Včera jsme bily na víletě. Zítra se pújdeme koupat.“ Zamáčknout slzičku, nalepit na pohled s pečlivě nadepsanou adresou známku, nechat zkontrolovat od vedoucí a hodit do táborové schránky. Taky si na to pamatujete?

To ještě nebyly mobilní telefony, žádné smsky a večerní popovídání si s rodiči. A přece, i přes nedostatek technických vymožeností, vzpomínám na své první tábory, tehdy ještě pionýrské, s radostí. V oddíle nás bylo dvanáct, na celý tábor čtyři oddíly, jeden kuchař, domek a stany s podsadou, zkrátka dobrodružství, jak má být. Pár prvních nocí jsem si trochu zastýskala, ale pak už jsem zapadla do víru kosmické výpravy na Mars, kolem řádili mimozemšťani, konkurenční oddíly se snažily dosáhnout vytoužené rudé planety před námi, výsadkový modul havaroval... Dokonce se nám jednou „zbláznili“ vedoucí a museli jsme se o ně „starat“. A té radosti, když byl večer táborák, vytáhly se kytary a kromě staré dobré Vlajky zazněl třeba Starý příběh nebo oblíbené Tři citrónky. Zkrátka na rodiče bych si, nebýt povinných dopisů, snad ani nevzpomněla.

Ale ne každé dítko má takové štěstí. Uplynulo sotva pár let a sama jsem se vydala na první tábor, tentokrát už skautský, jako jeden z vedoucích. A té práce, které najednou nastalo s otíráním slziček, a toho smutku, když jsme chtěli, aby tábor proběhl „postaru“ a zabavili mobily, CD přehrávače a tamagoči, stejně jako se kdysi zabavovaly nože a těm movitějším kazeťáky na baterky. Ale děti to nakonec zvládly a hrdinně usilovaly o to stát se rytíři Artušova kruhového stolu a nezalekly se ani Zeleného rytíře a zlé čarodějky Morgany. A zase se zpívalo u ohně, pravda, tentokrát došlo i na muzikálové „pecky“, své místo si našel Kryl i Kabáti, ale pořád to nepostrádalo punc romantiky a velkého příběhu. Ještě po letech jsem potkávala děti, které na letní dobrodružství vzpomínaly a zdravily mě jako „čarodějku“. A kdo mohl, jel příští sezónu zase. (soutěž - 15. jeho čas)

Jenže to byl jeden z těch „malých táborů“. Některé z vás si určitě vzpomenou i na ty „velkokapacitní“, ať už z dob totalitních nebo na moderní „výukové pobyty“ řízené agenturami, jejichž jediným cílem je vydělat peníze. Na tábory, kde se stovka i více dětí tísní ve stanech a chatičkách pod dohledem znuděné dvacítky vedoucích, kteří se po večerech opíjejí v táborovém baru a přes den se pokouší předat dětem nějaké ty znalosti z angličtiny, tance nebo třeba bojových umění. I takový tábor jsem zažila, a jsem ráda, že až jako vedoucí a nikoli jako dítě. Nad takovým táborem by totiž Foglar zaplakal. Romantiky a dobrodružství v něm bylo pomálu, zato mobil měl každý, místo táboráků se pořádaly diskotéky a o tom, co se dělo po „večerce“, raději nemluvit.

Jen jedinkrát jsem si něco takového vyzkoušela a ráda jsem se vrátila k malým táborům, možná ne tak dokonalým po stránce zázemí, s obyčejnými „kadibudkami“ a s „umývárnou“ pod střechou z dehtového papíru, na nichž jsme se ovšem mohli dětem opravdu věnovat, nejbližší civilizace byla zastoupena pět kilometrů vzdálenou vesničkou s jednou večerkou a voda v Sázavě byla ještě pořád dost čistá na koupání.

Pak se ovšem změnily zákony, ve jménu ochrany zdraví dětí se náhle začalo trvat na desítkách předpisů, těch skutečně důležitých, ale i těch naprosto nesmyslných, a romantice definitivně odzvonilo. Ještě pořád čas od času někdo uspořádá skutečně zajímavý tábor - putování s vozem taženým koňmi, „vodu“ nebo něco podobného, ale musí spíše doufat, že si ho státní orgány nevšimnou. A přitom na velkých táborech se podmínky příliš nelepší, každé léto slyšíme ve zprávách o nedostatečné hygieně nebo péči o děti...

A tak mám čím dál tím víc pocit, že hoši od Bobří řeky se už nevrátí, že v hloupém formalismu a desítkách „lejster“ zbylo místo jenom pro korupci a byrokraty, ale na děti a na to, co by jim skutečně dobrý tábor mohl přinést se zapomnělo...

Co si o tom myslíte Vy? Jaké jsou Vaše zkušenosti s letními tábory, dobré i ty špatné? Co si myslíte o předpisech, týkajících se pořádání táborů? Vzpomínáte na některé z prvních táborů, na kterých jste byly? Pamatujete si nějaké to „nezapomenutelné dobrodružství“? Nebo máte spíše negativní vzpomínky? A co vaše děti?

Napište mi na adresu: redakce@zena-in.cz