Jestli je někde v psychologických příručkách uváděna fobie z porodu, tak já jsem jí trpěla už od dětství. Pokaždé mně děsily ve filmech všechny rodící scény, vyprávění mojí babičky, jak u toho málem umřela, a já měla kolem 13 let rozhodnuto, že nikdy nebudu rodit. Toto předsevzetí jsem vydržela, až do svých 32 let, kdy jsem potkala konečně toho pravého a zcela podlehla touze po miminku.

Až do 6. měsíce jsem strávila hodně času rozebíráním porodu mých kamarádek, které mně ničeho nešetřily a barvitě mně líčily, jak to bylo těžké. Měla jsem smůlu a zrovna já nenarazila na žádnou maminku, která se mnou bude mít soucit a ušetří mě detailů a dodá trochu optimismu.

Poslední měsíc jsem kupodivu zůstala zcela klidná a vyrovnaná, zkrátka hormony se rozhodly pro mě něco udělat.
Když jsem se týden před očekávaným porodem vzbudila brzy ráno s bolestmi břicha a veškerý čas trávila mezi toaletou a manželskou postelí, vzbudil se i manžel se slovy: Ty asi rodíš, a chtěl se mnou okamžitě odjet do porodnice. Já mu, ale neustále argumentovala tím, že jsem se večer před tím přecpala třešní a teď mám kvůli tomu křeče v břiše. Po hodině mě
doslova přemluvil a dotlačil do auta a my odjeli do nemocnice.

Tašku jsem si ani pořádně nespakovala s tím, že stejně hned odjedeme, a s těmito myšlenkami zaklepala na sestřičku, že nechci rušit a vysvětlila situaci. Sestřička převzala štafetu za manžela a dotlačila mě k posteli na vyšetření a dál už to šlo jako po másle... zjistila totiž, že už budu brzy rodit a musím okamžitě na sál. Cestou jsme ještě stihly nabrat překvapeného manžela, minout všechny procedury, jako je sprcha, holení, skákání na balonu, předběhnout všechny několik hodin rodící maminky a moje Adélka byla za chvíli na světě.

Nakonec musím ještě podotknout, že po povinném 2hodinovém ležení jsem dostala tak strašný hlad, že jsem doslova doskákala do jídelny, slupla oběd, a když se mě po hodině přišla sestřička zeptat, jestli mi už může přinést oběd na pokoj, byla velmi překvapená, že už si dávám zákusek.
A tak, když teď s manželem plánujeme druhé dítě, zůstávám zcela klidná a vše nechávám na přírodě, ona už to nějak zařídí.


Dita Šafářová
Vítězný únorový příběh ze soutěže Příběh roku
Kategorie: Příběhy ze života

Soutěžte s námi o hodnotné ceny! Vyhrát můžete každý měsíc! VSTUPTE DO SOUTĚŽE ZDE.

Reklama