Mám opravdu jednu veselou historku z dovolené. Jeli jsme se známými po vlastech českých s tím, že budeme každou noc spát někde jinde a tak procestujeme hodně koutů Jižních Čech a Moravy. Jednou jsme nemohli najít žádný kemp a když jsme jeden našli, byl tak otřesný, že jsme urychleně odjeli. Jenže, co s načatým večerem? Bylo už kolem desáté a my nevěděli, kde budeme spát. Zajeli jsme na polní cestu a na plácku u kukuřičného pole jsme si poslavili stan. Udělali jsme si malý ohýnek, opekli si pár buřtů, když tu se najednou zjevil chlap jako hora s puškou. Vůbec jsme ho neviděli přicházet, byl tichý jako myš. Strašně jsem se lekla, ale on to byl myslivec, a byl docela přátelský. Asi tak půl hodiny jsme si s ním povídali a pak řekl, že už musí jít. Jak se vzdaloval, ještě se otočil a řekl: „Jo, abych nezapoměl, jak máte stan, tak tudy chodí divočáci s mladými pít.“ Určitě se usmíval, ale ve tmě to nebylo vidět. Můj muž odpověděl, že to si z nás dělá dobrou srandu, ale on ještě zavolal, že si srandu nedělá. Šli jsme spát a já nemohla usnout. Manžel nad tím vším mávl rukou a usnul jako pařez. Každý nepatrný šum a prasnutí větvičky přivádělo mé nervy na pochodu k hysterii. Trápily mě děsné představy, jak se kolem stanu srocují divoká prasata a připravují se na demolici látkového příbytku. Naši známí také spali a já si připadala jako opuštěná bláznivá ženská. Někdy kolem jedné ráno jsem vzbudila manžela, že jdu spát do auta, protože je mi strašná zima. Ospale mi podal klíčky a ještě poznamenal: „A do auta se kopýtkama nedostanou, viď.“ Usnul a já drkotala zubama celou noc, v tom stanu bylo přece jen tepleji, ale už mě neděsily normální, ale pro mě tuto noc šílené zvuky...
Katka
Reklama