Když aktivní život končí a manželskému páru bylo dopřáno partnerského štěstí, touží být svému protějšku nablízku co nejdéle. Mnohokrát slýcháme i od mladých zamilovaných: chci s mojí milovanou/mým milovaným umřít, nechci ji/jeho přežít ani o minutu. Stejně tak jako stařečkové Filemon a Baucis v starořecké báji. Je to ještě dnes pravda? Vskutku existuje láska až za hrob? Jaké to je dnes v českých podmínkách?

Nejvyšší bůh Zeus vstoupil do lidského těla a spolu se svými služebníky šel mezi obyčejné smrtelníky. Jako poutník zaklepal na dveře bohatých, ale ti jej vždy od svého prahu odehnali. Pak zaklepal na vrata zchátralého domku v zastrčené ulici. Vyšli z něj dva ubozí staří lidé. Na pohled bylo vidět, že jsou nesmírně chudí, ale usmívali se. Přivítali příchozí a hned je zvali do svého chudého příbytku. Zeus a jeho společníci si sedli na ubohé lehátko a přijali jídlo, které jim Filemon a jeho žena Baucis nabídli. Nejvyššího vládce dojala jejich laskavost a vstřícnost. Viděl, jak jeden druhému pomáhají, s jakou láskou se na sebe dívají. Chtěl se jim odvděčit, a tak se jim dal poznat.

Stařečkové se sklonili a začali se omlouvat, že nejvyššímu božstvu posloužili jenom obyčejným jídlem a že jejich příbytek není dostatečný pro tak vzácnou návštěvu. Zeus zastavil jejich nářky slovy: „ Byl jsem u boháčů, kteří měli co dát, a odehnali mě. Vy jste se rozdělili i s tím málem, co máte… Jak se vám můžu odvděčit?“
Filemon se podíval s vřelostí na svoji ženu a děl: „Jsme staří, pane, nic nepotřebujeme. Máme jeden druhého!“
Otočil se Zeus k Baucis a ona jenom sklopila zrak: “Celý život jsme prožili vedle sebe. Dej, pane, ať se nikdy nerozloučíme.“ Její stará, vráskami protkaná tvář byla najednou krásná, a tak Dia napadlo: „Věnuji vám mládí“. Stařečkové se chytli za ruce a oba odpověděli: „Ne, pane, mladí jsme už byli. My jenom nechceme být jeden bez druhého.“ 

A tak nejvyšší bůh udělal rozhodnutí: „Za to, že jste tak oddaní a hodní, splním vám vaše přání."

Tělo Filemona najednou začalo obrůstat listím, z jeho paží se stávaly větve a z jeho těla kmen. Jeho tvář se pomalu ztrácela v koruně stromu. Baucidini končetiny se prodloužily a jako vinná réva se začaly obtáčet kolem stromu. Jejich duše splynuly v jednu a jejich těla navždy zůstala propletena. Tak jako v životě, i ve smrti.

Říkáte si, co s legendami v dnešním životě? Každý z nás snad – a zaplaťbůh za to – má ve svém okolí takového Filemona a Baucis. Bohužel s pokračujícím společenským vývojem a vyšší rozvodovostí, má mnoho z nás kolem sebe taky rozvedené babičky, dědečky, strejdy a tety. Trend opouštět partnery z jakýchkoliv důvodů nastal ve světě po II. válce. Do té doby rozvod byl sice možný, ale jeho společenské a jiné důsledky byly tak vážné, že si to nespokojenec radši rozmyslel. V Evropě byly a dosud jsou státy, kde katolicizmus zabránil legitimní moci uzákonit rozvod jako možný. Např. v Itálii ještě na konci sedmdesátých let byl s úřady posvěceným rozchodem manželů problém. Do dneška některé katolické kruhy toto nepřipouští. V intencích přikázání – co Bůh spojil, člověk nerozloučí – žije vedle sebe mnoho nešťastných párů.

Z okna starého domu se dívám na terasu protějšího domu. V okně nad ní vidím sedět starého muže kouřícího jednu cigaretu za druhou. Ve vedlejším okně té samé místnosti sedí zády k starci paní vyššího věku, jeho žena. Taky kouří. Jsou v jedné místnosti a jsou každý sám. Sleduji jejich konání už třetí den. Chodí kolem sebe beze slova a snaží se nepřiblížit se jeden k druhému. Nevím, snad je rozdělilo neštěstí, možná nemoc, nebo jsou jenom už tak hrozně unaveni, že nedokážou milovat. Jediným pojítkem je velký pes, který pobývá vždy s jedním z nich - buď na terase, nebo uvnitř. Na psa taky oba prohodí vždy jedno, dvě slova. Jsou to šedivé bytosti, pro které je život utrpením. Nevím, zda by do svého příbytku přijali poutníky a už vůbec si nejsem jista, že by odměnou přijali věčný společný život.

Minulý rok zemřela moje osmaosmdesátiletá babička. Měla moc pohnutý život plný trápení. Jako 24letá mladá matka se najednou stala vdovou. Pak se provdala za muže, který do manželství přivedl tři děti po svých předchozích dvou mrtvých ženách. S jednou společnou dcerou a se svým malým synem měla najednou na krku pět dětí. Navíc dědeček byl pruďas a byl nesmírně na peníze. Babička Terezka však byla silná žena a všechny děti nakonec přivedla k dospělosti a k odpovědnému životu. Všechno zvládala, jen jedno jí vždy dostalo: když dědeček onemocněl. Měla ho ráda a bála se, že o něj přijde. Byl o deset let starší, a tak odešel. Od jeho pohřbu jsem ji už nikdy neviděla se usmát. Vím, že kdyby nebyla tak moc věřící, odešla by dobrovolně za ním.

Přála bych si mít na zahradě strom, který pevně obepíná vinný keř. Snad abych věděla, že jsou stále spolu a snad, abych měla před očima to, co si z celého srdce přeji nejvíce. Být jako Baucis. A věřím, že nejenom já. Zeptám se svého Filemona.    

 
Reklama