Světla aut na mostě Legionářů se rozpíjela v drobném mrholení. Bolel mě zadek, tak jsem si poposedla. Možná bych už měla jít. Z límce kožené bundy mi stékaly za krk lezavé kapky, manšestráky na stehnech už úplně promokly a z drahého účesu jsem měla pochcanou slámu. Jenže se mi nechtělo. Doma mě totiž čekaly jenom dvě strašilky, které tam zůstaly po Monice – a ty mohly klidně celý večer strašit i beze mě.

Nechtělo se mi, protože kromě strašilek mě čekalo jenom prázdno. Ne takové to obydlené, trochu zasmrádlé prázdno, které si vytvoříte, když dlouho žijete sama, ale to ostré, syrové, co se vám zadírá pod nehty zapomenutým kartáčkem na zuby, vypranou, ale nevyžehlenou košilí, zbytkama vousů na umyvadle – jindy bych ho za ně seřvala jako psa, ale teď je už druhý den nejsem schopna uklidit – a nedočtenou knížkou o klimatizaci pohozenou vedle záchoda.

Mohla bych básnit o vůni v peřinách a zanotovat si Pramínek vlasů, ale týden nevyprané povlečení, do kterého se svalí neumytý chlap po večeru stráveném v hospodě s kamarády, zrovna nevoní a „kam se kouknu kousek tebe mám“ mi vždycky připomínalo spíš slogan sadistického vraha.

Otřela jsem si nos do rukávu – kožená bunda odmítla vsát vlhkost stékající mi po obličeji a rozmazala zbytky ledabyle nahozené rtěnky – a poděkovala dešti, že milosrdně skrývá mou náladu. Když brečí dvacetiletá holka, budí to v chlapech soucit a touhu ji zachraňovat, když brečí pětačtyřicetiletá ženská, lidi se radši odvrací.

Něco mě šťouchlo do stehna. Podívala jsem se dolů, do černých korálkových očí umolousaného podvraťáka, a zauvažovala nad tím, jestli bych si přece jenom neměla pořídit psa.
„Tak si pořiď psa,“ řekla mi Monika, když jsem jí včera volala a chtěla si s ní popovídat. Tolik ke vztahu matky a dcery. Stejně tak mohla říct - neotravuj. Ale vlastně má pravdu. Dost na tom, co si musela vyslechnout od Petra, když jsme se před pěti lety rozváděli. Co je holce do toho, že si její máma neumí udržet chlapa? Ve svých dvaadvaceti má vlastních problémů dost.

Odstrčila jsem psisko – nestála jsem o otisky jeho umazaných tlapek na světlých kalhotách – a shodila nohy ze zídky. Směrem k chodníku, samozřejmě. Skákat do Vltavy mě ani nenapadlo, takový blázen, abych se pokoušela utopit se na Kampě, zase nejsem. Pes na mě zíral a vrtěl ocasem. Rozhlédla jsem se, kde má majitele. Pár osamělých chodců rychle spěchalo přes park a nevypadalo, že by postrádalo nějakého čtyřnožce.

„Taky sám?“ zeptala jsem se ho a vzápětí si vynadala do idiotů. Povídat si s nějakým špinavým psiskem...
Pozorněji jsem si toho chlupáče prohlédla. Mohl mít v sobě něco ze středního knírače nebo možná z českého fouska. Drátkovitá, zacuchaná srst neurčité šedohnědé barvy, sklopené uši a dolů visící, lehce prohnutý ocas mu zrovna na kráse nepřidaly. Na krku měl takový ten obojek se šátkem, který je v módě u hrozně free a cool lidiček, a měla jsem podezření, že nebýt té srsti, daly by se mu snadno spočítat žebra. Zřejmě utekl nějakým feťákům, co jich bandičky posedávají u Anděla, na Národní nebo, za hezčího počasí, i na Střeláku.
„Hele já tě domů nechci,“ řekla jsem mu, jako by mi rozuměl. Nevypadal na to. Kdo ví, možná mu páníčci taky občas dali nějakou tu dávku. I když to asi těžko, při tom, že nemívali ani vindru, a pokud jsem věděla, drogy zrovna levné nebyly.

Nechala jsem psa psem, zarazila ruce do kapes a vyrazila k domovu. Začínala mi být zima. Přesně ten správný stav na to chytit chřipku. To by mi asi v práci nepoděkovali. Při představě fronty důchodců, postižených a vřískající smečky jejich příbuzných, kteří vymýšlí, jak z nového sociálního zákona pumpnout nějaké ty prachy, se mi zvedl žaludek. Ne že by za to mohli sami postižení, i když ani ti často nebyli žádní svatoušci, ale jejich příbuzenstvo si leckdy nezadalo se smečkou hyen.

Došla jsem na křižovatku u mostu Legionářů, rozhlídla se a vyrazila přes silnici. Vtom se za mnou ozvalo zakvílení brzd. Podvědomě jsem se otočila. Feťácký pes stál a civěl do světel přibližujícího se auta. Řidič strhl volant. Kola na mokré vozovce zabrala na prázdno, auto sebou smýklo, poskočilo na obrubníku... Zaslechla jsem tříštění, skla, skřípot mačkaných plechů... Nedošlo mi to až do poslední chvíle. Jenom jsem zvedla ruce...

Náraz.

Pokračování příště.

Reklama