Propadly jste závislosti na internetových diskuzích? Patrně ano, jinak byste nebyly na magazínu Žena-in….

A už vůbec byste nečetly tyhle řádky s nadějí, že pod článek napíšete něco vpravdě originálního. Nebo prostě jen svůj názor.

 

Jak jsem prozatím měla tu čest tento úkaz poznat, musím říct dvě věci. Webová diskuze, chat, ICQ, auditka či jiné diskuzní formy jsou naprosto úžasné pro lidi, kteří ke svému životu nutně potřebují jakoukoliv komunikaci.

 

A druhá věc je ta – a tady jsem párkrát narazila – že útvar diskutujících mívá většinou podobný názor na probíranou věc. A bacha na to, když se odvážíte napsat cosi byť jen miniaturně odlišného. Jsou typy diskuzí, kde vás rozcupují na kusy, chytí za slovíčko skryté mezi řádky a v tu ránu jste naprosto nežádoucí živel plný všech možných negativních vlastností.

A za anonymitou nicku není daleko pro sprosté slovo a nevybíravé chování.

Pokud se vám něco podobného stane, hlavně si to proboha neberte k srdci. Kdyby stejná diskuze probíhala někde u kafe z očí do očí, zcela určitě by vypadala úplně jinak.

 

Vládnout psaným slovem totiž není vůbec lehké a ne vždy se podaří do puntíku napsat přesně to, co si myslíte. Něco může znít dvojsmyslně, neúplně nebo zcestně. A to je voda na mlýn diskuzním rejpalům, kteří vždy čekají na nějakou oběť.

Obětí můžu být například já  - jako autorka článku, nebo některý účastník diskuze.

 

Sice existují smajlíci, kterými se dá výborně vyjádřit ironie, humor, pohrdání, zděšení či jiné důležité emoce. A text obohacený smajlíky je čtivější a živější než jen pár suchých řádků.

Vlastně ano, to je třetí věc, která mě na internetových diskuzích vzala – smajlíci, žluté obličeje, s jejichž náladami se ztotožňujeme…

 

V neposlední řadě je to forma rychlé výměny názorů, rychlé výměny informací. Pod ochranou v podstatě anonymního nicku se seznamujeme s novými lidmi. A dokonce se někteří z nich stávají našimi virtuálními přáteli.

A naopak, v diskuzi se lze potkávat se starými známými, a v tom případě poštovní známka a papír hyne na úbytě, že?

 

Někdo najde dokonce životní lásku, jiný jen pár avantýr pro zábavu. Anonymita internetu může být nebezpečná a ten, kdo se prezentuje jako úžasný muž pro život, může nakonec být obyčejný starý otrapa s chlípnými touhami.

 

A kolik mužů se skrývá pod ženskou přezdívkou a naopak? To je naprosto nezjistitelné, a tak v těchto diskuzích poté vznikají opravdu zajímavé reakce.

 

A pokud si myslíte, že občas to mezi ženskými „drbacími“ diskuzemi není k vydržení, jak to tam jiskří, pak se mrkněte do ryze mužských serverů.
Stránky hokejového klubu po prohraném zápase raději neotvírejte. Anebo ano, pokud si chcete obohatit slovník sprostých slov…

A to dokonce takovým způsobem, že se provozovatelé někdy brání zrušením anonymního diskutování.

 

Téma pro mě bylo natolik zajímavé, že jsem požádala o názor odborníka.

Zeptala jsem se psychoterapeuta Mgr. Davida Doležala (www.psychoterapeut.cz), jestli schovaní za přezdívkou nejsme náhodou někým jiným?

Rozdíl mezi tím, říkat si věci face to face, nebo druhého nevidět a odpovídat od počítače, samozřejmě je, a to velký. V běžné komunikaci totiž hovoříme s někým z určité role, také obvykle diskutujeme s někým, koho více méně známe - což opět znamená naplňování role, která má svá pravidla, mimo jiné také "slušnosti".  Jsme-li "bez role", což od počítače s neznámým člověkem téměř jsme, můžeme být "odvážnější", protože když to "přepískneme", tak se vůbec nic nemůže stát.  Částečně se dá říct, že v těchto neosobních diskusích se člověk projevuje takový, jaký je - to ale také ne zcela a vždy - chceme totiž nějak působit (zapůsobit), lze dokonce vytvořit naprosto falešný obraz, vyhovující tomu, kdo má "poruchu identity", neumí se v běžném světě projevit - tak zde si to užívá."

 

A co ti obzvlášť rýpaví? Jsou takoví doopravdy, nebo jen někde potřebují vyventilovat svoji agresivitu?

 

"Trochu budou takoví zřejmě i doopravdy, jen se tak ostře a za každou cenu ze sebezáchovných důvodů neprojevují - to jen ti opravdu nemocní - psychopatičtí.  Potkáme-li např. internetového bouřliváka či kritika, někdy bývá nevýrazný, sedí v koutku a neodváží se říct ani dobrý den, agresivita je totiž vždy nakonec projevem nízkého sebevědomí, i když to tak na první ani na druhý pohled nevypadá. Jindy působí normálně, je pozorný a hodný (mnozí naletí) a těmi z internetu se stanou až později, kdy opadne potřeba se pozitivně předvést. Dá se jednoznačně říct, že v komunikaci s někým na netu jsme daleko více "mimo", než přímo, protože většinu z toho, co o člověku potřebujeme vědět, odečítáme nikoli z jeho slov, ale z tzv. neverbality - mimoslovních projevů (mimika, gestikulace, pohled očí atd.).

 

 

A co vaše zkušenosti? Staly jste se také někdy nějakou obětí, nebo jste věčným útočníkem?

 

 

Reklama